Přinášíme podněty ke společným modlitbám.
Děkujeme za Vaše zkušenosti a sdílení, jsme vděčni, že můžete být takto s námi.

Každý den ve 21 hodin. 

Přihlásit se můžete na e-mailu modlitby@slezskadiakonie.cz

„On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s Ním.
Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“
(1.Tesalonickým 5,10-11)

Modlitba za celý svět

 

 

Zamyšlení

Ježíš se na něj zadíval, zamiloval si ho a řekl mu: „Schází ti jen jedno – jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“    Mar 10,21

 

Stává se Vám někdy to, co se stává mně, že s druhým člověkem příliš unáhleně mluvím, pak vidím, co to s dotyčným udělalo a nakonec se to snažím nějak urovnat? Je to mnohdy zcela obráceně, než jak k druhým lidem přistupoval Pán Ježíš. 

Když Pán Ježíš rozmlouvá s bohatým mládencem, pak dříve, než mu odkryje pravdu o jeho srdci, zadívá se na něj, zamiluje si jej a pak mu teprve něco řekne. Zdá se, že říci druhému „pravdu do očí“ nemusí být tou nejlepší metodou komunikace. Důležité je tedy nejen to, co říkám, ale i to, jak to říkám. 

Tím prvním krokem je, že se na mladíka Pán Ježíš zadívá. Dříve, než mluví, dívá se. Je ochoten vidět jeho život, potřeby jeho srdce, vnímat to, co se děje v jeho nitru. Jít pod povrch, zajímat se o něj. Je ochoten hledat příčinu daného jednání. Všimněte si, kolikrát vidí to, co je našim očím skryto. Když k němu přinesou a přes střechu spustí ochrnutého člověka, tak první věcí je, že mu odpouští jeho hříchy. Vnímá, že ochrnutí není jeho největším trápením. Když se setkává se Zacheem, vidí víc, než jen zkorumpovaného kolaboranta. Vidí touhu po přátelství, přijetí, odpuštění.. Mluvit, aniž vidím, přináší zranění, ne uzdravení. 

Druhým krokem je, že si mladíka zamiloval. Vidět, někdy nestačí. Láska je totiž trpělivá, laskavá, nehledá svůj prospěch. Dokáže se přiblížit, plakat s těmi, kteří pláčou, riskovat kamenování za skutek rouhání, když ochrnutému odpustím, riskovat ztrátu pověsti, když vstoupím do domu celníka. Nestačí jen vidět, ale předkládat pravdu v lásce. Takováto pravda se totiž dotýká srdce. Objímá dřív, než mluví. 

A teprve nyní Pán Ježíš promluví. Sdělí mu to, co potřebuje slyšet. Nastaví mu zrcadlo a odkryje pravdu o jeho srdci. Má ho příliš rád, než aby mlčel. I pro jeho záchranu přišel. Ale dříve, než mluví, dívá se s láskou. Stejně, jak jedná v případě tohoto mladíka, jedná i v přístupu ke každému z nás. Mluví s námi s láskou a také nás ke stejné komunikaci zve. 

Pane Ježíši, kolik bolestí a trápení jsem již způsobil tím, že jsem mluvil příliš rychle a bez lásky. Kolik slz, které nevedly k uzdravení, způsobilo mé sobecké srdce. Prosím o Tvé odpuštění a také o milost, abys mně proměňoval svým svatým Duchem a přinášel uzdravení ve vztazích s lidmi, kterými jsi mně obdařil. Děkuji Ti za to. Amen


 

Milí modlitebníci,
Před týdnem nám začal nový měsíc, školní rok. Pro mne tento den, prvního září, přinesl také velkou změnu, neboť jsem se po 6ti letech vrátila do řad duchovních v SD.
Sice jsem byla na „dovolené“ s dětma, ale i toto období přineslo řadu modlitebních zápasů, ať už za zdraví, své blízké, atd. Když se ohlédnu za tímto časem, tak mnohdy to nebylo jednoduché. A jsem velmi Bohu vděčná za to, že i v těch náročných pro nás chvílích, kdy se nám zdá, že nevidíme východisko, tak právě nás Hospodin vyzývá, abychom s touhou vzhlíželi k Němu.
V Žalmu 33, 20 čteme: „Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít.“
Mnohdy víme o tom, že Pán Bůh je naše pomoc, někdy to svádí i k tomu, si tu pomoc vymodlit nebo nějak přivlastnit. Vždyť nám to slíbil a Bůh své sliby plní. Avšak v Žalmu čteme, že je i náš štít.
Štít před deštěm, v nelehké situaci, štít před světem, ale mnohdy může být i štítem před sousedy, či okolím. Hospodin, náš Bůh, nás chrání před nepříjemnými vlivy a chce, abychom byli v Jeho blízkosti. Pod Jeho zvláštní nebeskou ochranou. Není to nějaká berlička pro štěstí, ale On je ten, kdo pevně stojí za svým slovem a na mnoha místech Bible nás ujišťuje: „Nikdy tě neopustím.“ Je to ten, kterého ani nejsilnější vojska nepřemohou, ale přesto nás miluje. Vždyť Boží syn, Ježíš Kristus, přišel kvůli nám, každého z nás milí modlitebníci.
Závěrem vám chci popřát, aby byly okamžiky našeho života vždy spojeny s pohledem na Boha, který je náš štít a hlavně náš milující Otec.
 
Natalie Klusová

Milí modlitebníci!

Měsíc září bychom mohli nazvat měsícem sklizně. Září také maluje všemi barvami. Až nám někdy přecházejí oči. Kolik barev je najednou kolem nás. Mnohokrát jsme prožili, že střídání ročních období je pro nás dobré. Zvykli jsme si na to, že každé roční období je něčím charakteristické. A možná se na každé roční období těšíme. Zvykli jsme si také na střídání dne a noci. Máme svůj denní rytmus a jsou věci, které děláme pravidelně, a zvykli jsme si už na ně. Žáci a studenti si zvykli na své učitele ve školách. Oni je znají, nejsou jim cizí, znají jejich silné i slabší stránky. Zaměstnanci si zvykli na své vedoucí a na ty, kteří stojí v čele firem. Také je znají, ví, co mohou od nich čekat. Každá nová změna působí stresové situace. Když delší dobu bydlíme na jednom místě a jsme nuceni se přestěhovat, pak to také působí potíže, protože si musíme zvyknout na nové prostředí, na nové sousedy a na všechno nové kolem nás. Zřejmě závisí od každého člověka jak snáší větší nebo menší změny. Jsou dokonce lidé, kteří změny vyhledávají a sami říkají: „Život, to je změna.“

Bible – Boží slovo říká, že je někdo, kdo se vůbec během staletí  nezměnil a nemění se, že je stále stejný. Má stejný zájem o každého člověka a touží po tom, aby každý člověk byl šťastný a prožíval pokoj, jistotu a radostnou budoucnost.

Dokonce se za každého člověka obětoval, protože my lidé jsme se vydali svou cestou. Svévolnou cestou, cestou podle své vůle a mysleli jsme si nebo si dokonce ještě myslíme, že to zvládneme sami. To je ale veliký klam, nezvládneme to sami. A ten jeden se nemění a čeká na každého člověka, až se k němu vrátí.  

V listu Židům 13,8 je napsáno: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.

Ježíš Kristus – Boží Syn se nemění. I když všechno kolem nás podléhá změnám, ač příjemným nebo nepříjemným, krátkodobým nebo dlouhodobým, významným či nepatrným, Ježíš Kristus se nemění, Jeho slovo se nemění, Jeho pozvání pro každého člověka se nemění.  

Milí modlitebníci i pro nás je toto nádherné pozvání neměnícího se Ježíše Krista, abychom mu důvěřovali a prožívali jistotu v tomto nejistém světě stále aktuální. Pozvání platí stále, zvažme moudře. 

Přeji vám příjemné zářijové dny.                              Jiří Kaleta


Milí modlitebníci,

kdosi někde napsal, že „v každém lidském srdci je prostor, který může zaplnit jedině Bůh.  (A Bůh dobře ví, že jsme toto místo zkoušeli zaplnit kdečím – ovšem zcela neúspěšně.) Ten básník ale říká, že také v Božím srdci je místo, které nemůže zaplnit nikdo jiný než Vy. Jakoby u Pána Boha nebo v Něm byla komnata, do které může vstoupit jen jediný člověk. A to jste Vy. Inspirativní myšlenka, že? Máme v Božím srdci zaplnit místo, které nemůže zaplnit nic jiného a nikdo jiný. Fííha. Bůh touží po každém z nás a má dost místa.

Bůh chce jít životem spolu s vámi. Chce s vámi sdílet vaše dny, chce spolu s vámi rozhodovat, znát vaše touhy i zklamání. Chce s vámi mít důvěrný vztah uprostřed všeho šílení a každodenní reality, být s Vámi na poradách, při psaní zpráv a pořizování seznamů. Chce být s Vámi, když jedete autem, když plánujete a chce s Vámi sdílet vaši bolest. Jeho Boží láska není něco, oč bychom museli usilovat, co bychom si museli zasloužit. Nemusíme žít v obavách, že o ni přijdeme. Nemusíme se měnit z vlastních sil, abychom snad vypadali lépe. 

Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou a má moc, aby té vysvobodil. Jsi pro něj velkým potěšením a Jeho láska ti přinese pokoj. Bude nad tebou zpívat a jásat. (Sof 3,17)

Dopřejme si i dnes večer chvíli v „takové komůrce“ u Pána Boha. 

Požehnaný čas modliteb, ztišení, rozjímání, spočinutí, v důvěře, pokoji a naději,

Miriam Szőkeová


 

„Každý den je Božím darem…“ Kazatel 9:9, přel. z angl.

Šalomoun napsal: „Uchop život! Jez chléb s chutí … ó, ano – Bůh se raduje z tvé radosti! Svátečně se obleč každého rána, nešetři na barvách a šátcích. Užívej si s manželkou, kterou miluješ … každý den svého nejistého života. Každý den je Božím darem. To je vše, co dostaneš za těžkou práci, kterou konáš, aby ses udržel naživu; využij proto každý den co nejvíc! Ať se naskytne cokoli, chytni to a udělej. A naplno! To je tvá poslední a jediná šance … neboť ve společnosti mrtvých, kam nejjistěji směřuješ, už není ani práce ani myšlenky“ (Kazatel 9:7–10, přel. z angl.).
Na co tedy čekáš? Na promoci? Na manželství? Až budeš mít děti? Až budeš v důchodu? Smyslem života je cesta, ne cíl! Tvůj život je tady a teď, tvá rodina je tady a teď, tvé manželství je tady a teď, tvá práce a služba je tady a teď. Na cestě jsi každý den a smysl můžeš nalézt, pokud budeš hledat vyšší cíl. Když budeš hledět očima víry, najdeš každý den drobné radosti. Šalomoun poznal, že nakonec všichni dojdeme do stejného cíle – do hrobu. Jediný rozdíl spočívá v tom, nakolik si svou cestu užijeme. Místo posedlosti věcmi, které nemůžeš ovlivnit, se zaměř na ty, které ovlivnit můžeš, a zbytek přenech Bohu.


Drazí přátelé večerních modliteb,

z każdej wędrówki wrócisz bogaty i nową treścią wypełnisz swój czas… [z každé poutě se vrátíš obohacen a tvůj život dostane novou tvář] – se zpívá v jisté písni Zofii Jasnoty. Včera jsem se vrátil z třítýdenní praxe v Eben-Ezer Lemgo vskutku bohat. Rád bych se podělil aspoň o jeden z momentů.

Neděle, 25. července. Nový kostelík uživatelů na nádvoří stojí již podruhé otevřen. Krásnou neděli, zdravíme se s pánem, který čeká na lavičce před kostelem. Tak to mám radost, povídám. Ve městě jsem potkal několik lidí, ale takhle jsem se s nikým ještě nepozdravil. Nejen na nádvoří, ale i v kostele (viz foto) prožívám vzácné společenství. Pastor Korf čte heslo roku: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak vyplníte zákon Kristův. (Gal 6,2) Pak vypráví pohnut o situaci záplav, které se staly ca. 100km od nás. (V rozhovorech těch dnů vskutku vidím soudržnost lidí (srov. Jonáš 1,13-16).) I pan farář Korf hledá Boží cestu při pohledu na největší katastrofu od konce druhé světové války. Přitom nemluví „tamti mají problémy“, ale „naši bližní“. Hledá konkrétní možnosti vlastní odpovědi. Tu bratr Farář zve k modlitbě. V následující chvíli vidím, jak se spolu s ním modlí desítky lidí s postižením. Vždy jedna přímluva pana faráře, a pak společné Pane smiluj se. Zvláštní nesení břemen. Připadalo mi to, jako by nás Ježíš vítal ve své zahradě a byl rád, že tam není sám. Po modlitbách jsme zpívali píseň:

Ať chrání nás Bůh, ať žehná nám Bůh, jenž v lásce celý svět chová.
Když přijde zlý čas, je Bůh při nás, v něm pramení síla nová. 

(cz-noty; pl-hudba; orig. Bewahre uns Gott, E. Eckert)

Bylo mi ctí být součástí těch modliteb. Vzácný rozměr partnerství mezi diakoniemi. Nakonec, heslo Neste břemena jedni druhých, a tak vyplníte zákon Kristův (Gal 6,2) je povzbuzení i pro nás. Pojďme tedy společně s našimi bližními cestou modlitby, cestou naděje a obnovy. V mnoha otázkách – možná v tom nejtemnějším místě – pak uslyšíme: a Tys mi odpověděl. (Žalm 22,22; srov. Žid 5,7)

Všechno dobré, ať už doma nebo v cizině, nebo na SAMu v Orlové přeje David Pasz

P. S. Fotka zachycuje vnitřek kostela. Symbol stromu v oltáři vyjadřuje „Ježíš Kristus je ve střed u – jako vinný kmen“.


„.. a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“ Žid 11,6

 

Jedním z nejúžasnějších výsledků společenství s Kristem je důvěra v něho. Čím více času trávíme s Bohem, tím silnější je naše přátelství, tím více ho poznáváme. A čím více ho známe, tím více mu důvěřujeme. Víme, že nás nezklame, že nám odpustí a pozvedne nás. Víme, že má moc ochránit nás před pádem. I když vždy nechápeme jeho cesty, víme, že pro nás dělá to nejlepší. 

Věřit znamená Bohu důvěřovat. Je šťastný, když věříme jeho lásce. Chápete už, co chtěl apoštol Pavel říci, když tvrdil, že bez víry není možné získat jeho oblibu? Bez společenství neexistuje víra. Bez společenství jsme od Krista vzdáleni a on tím trpí. Nemá z toho radost, protože nejvíce ze všeho touží přivinout nás ke svému srdci. Bolí ho, když mu nevěříme. Nedůvěra vzniká v důsledku skutečnosti, že s ním netrávíme čas a nekomunikujeme. Tím ho málo známe, a proto mu nedůvěřujeme.

Jak byste se cítili, kdyby vám váš nejdražší nedůvěřoval? Jak byste se cítili, kdyby ten, kterého milujete, s vámi nechtěl trávit čas, povídat si, smát se, prostě být s vámi?

Stejně tak je tomu i u Boha. Není pro něj nic příjemnějšího než jednota s jeho dětmi. Není pro něj nic milejšího, než když se na něj člověk podívá a řekne: „Pane Ježíši, já Ti věřím. Nezáleží na tom, jestli jsou v mém životě problémy nebo ne, já Ti věřím, ať se děje cokoliv. Vím, kdo jsi. Možná Ti vždycky nerozumím, může se stát, že Tě přes slzy nevidím, přesto ale vím, že jsi tam.“

Co dělat, abychom získali víru? Je to velmi jednoduché. Každý den mějte společenství s Kristem. Žijte s ním každou chvíli. Během studia, během práce, na výletech, při odpočinku – vždy a všude. Takto vzniká přirozená důvěra v Boha a vy se stanete člověkem víry.

Z knihy Ty jsi můj život, A.Bullon


„V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“ Efezským 3:12

James Kennedy řekl: „Četl jsem zajímavou knihu. Napsal ji nevěřící člověk, který se snažil zdiskreditovat křesťanskou víru. Navzdory tomu, že nevěřil, napsal něco zajímavého o modlitbě: nazval ji ‚nejneuvěřitelnější namyšleností v dějinách lidstva‘. Konstatoval, že kdyby člověk pracoval pro podnik General Motors jako obyčejný zaměstnanec a chtěl se setkat se svým nejvyšším šéfem, neměl by ani nejmenší šanci. Zamysli se nad tím. Co by se stalo, kdyby nějaký občan chtěl mluvit s prezidentem Spojených států? Říkal jsem si, že bych mu mohl zavolat … asi bych mluvil se sekretářkou nebo s něčím asistentem, ale pravděpodobně ne s prezidentem. ‚A proto si myslím,‘ napsal můj skeptický přítel ve své knize, ‚že je neuvěřitelně domýšlivé se domnívat, že můžeme v kterémkoliv okamžiku mluvit se šéfem celého podniku.‘“
Opravdu, koncept modlitby by byl neuvěřitelně domýšlivý – kdyby to nebyla pravda. Ale ona to pravda je, a je to ta nejneuvěřitelnější blahosklonnost ze strany milostivého Boha. Pravděpodobně nikdy nebudeš mít možnost mluvit s lidmi ve vysokých pozicích na této zemi. Bytost s nejvyšším postavením ve vesmíru – „šéf celého podniku“ – ale trpělivě čeká, aby si poslechl, co máš na srdci. „V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou“ (Efezským 3:12). Nepřipadá ti to úžasné? Ty můžeš mluvit s nejdůležitější bytostí; můžeš s ním mluvit o svých starostech, sdílet s ním svá vítězství a radosti – a on má vždycky čas ti naslouchat.
Modlitba ti umožňuje přístup k Bohu!


 

Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk. … Amen, amen, pravím vám: Jestliže o něco požádáte Otce v mém jménu, dá vám (to). Až dosud jste o nic nepožádali v mém jménu; žádejte a dostanete, aby vaše radost byla úplná. (evangelium na neděli modlitby, Jan 16,20-24)

Milé kolegyně, vážení kolegové,

Občas přemýšlím nad rozměry proseb, které máme na seznamu. Přišlo mi to jednoduché a vznikl malý rap: za moudrost za sílu / za ochranu na míru / pro velké i malé / modlíme se stále .
Někdo záhy seznam aktualizoval, a tak nový track šel do šuplíku. – Když Ježíš zve k modlitbě, jde o něco víc, než komentář. Modlitba je jako porod nebo jako boj (viz Ex 17,8-13). Na konci není duševní bankrot, ale velká radost: raduje se nejenom maminka a ti, kteří se modlí, ale celé nebe! ☺

Jan smýšlí neskutečně prakticky: kdo pozná v Ježíši Boha, pramen života, a přijme ho, patří do Boží rodiny (Jan 1). A tak když lidé o něco prosí v jeho jménu – jako děti, které znají Otce – s radostí vyhlížejí odpověď. Hospodin dává, že se rodí nový člověk; On je zdrojem víry; že volitelé i zvolení jdou cestou svobody; že někdo zvítězí nad nemocí, nad záští.. Nebojme se tedy porodu nebo boje.

Jsme součástí Boží služby, i když nejeden z nás užívá požehnané dovolené. Poklekněme i dnes k modlitbě, k setkání s Nejvyšším. Nebojme se hloubky situací, kterými v námětech procházejí služby nebo naši kolegové či kolegyně. Radost z Hospodina bude naší záštitou. – 

S pozdravem,                                                                                               

 diakon Pasz


 

 

„Opravdový přítel k tobě přilne jako bratr.“ Přísloví 18:24 

Jednoho dne se dvě krávy podívaly přes plot a na okolo jedoucím nákladním autě s mlékem uviděly tato slova: „Pasterované, homogenizované, s přídavkem vitaminu A“. Jedna kráva řekla druhé: „Nepřipadáš si teď trochu neschopná?“ Vážně, nepřipadáš si tak dnes i ty? Je toho tolik, co je potřeba udělat, a ty na to nestačíš? Nebo se domníváš, že nemáš ty správné dovednosti, schopnosti nebo možnosti?
Vzpomeň si na starou písničku „Help“ od Beatles: „Když jsem byl mladší, mnohem mladší než dnes, nikdy jsem nepotřeboval ničí pomoc. Pomoz mi, jestli můžeš, mám splín, a oceňuji, že jsi nablízku. Pomoz mi postavit se znovu na nohy, pomůžeš mi, prosím?“ Ani v dokonalém světě na to Adam nestačil sám, proto Bůh řekl: „Učiním mu pomoc jemu rovnou“ (1. Mojžíšova 2:18). Někdy řešení vyžaduje více než modlitbu či radu, vyžaduje přítele, který porozumí – obzvláště takového, který bojoval ve stejných bitvách a vyhrál.
Ve třetí kapitole Skutků si Bůh použil Petra a Jana, aby přinesli uzdravení chromému muži sedícímu u chrámové brány. Ale o něco dříve se stal ještě jeden „zázrak“. Petr zrovna zapřel Ježíše, padl na tvář a rozhodl se, že se vrátí ke své staré rybářské práci. Ale Jan ho odmítl opustit. Výsledkem bylo, že se Petr znovu sebral, chromý muž byl uzdraven a tři tisíce lidí se rozhodly pro Krista. Nepotřebuješ mít ve svém životě mnoho lidí, potřebuješ ty pravé lidi. Požádej Boha o opravdového přítele, který tě bude držet. A pak udělej totéž pro někoho dalšího.  „Opravdový přítel k tobě přilne jako bratr.“ Přísloví 18:24 


Drazí modlitebníci,

po tropickém prodlouženém víkendu se v myšlenkách pořád vracím k dojmům ze setkání, návštěv
a oslav, které jsem absolvovala. Jak ty malé děti v rodině vyrostli, jak se někteří dospělí změnili, zestárli, dozráli…Tak se to sešlo, že v jednom odpoledni jsme měli naplánované i dvě návštěvy příbuzných – jedna z toho byla oslava synovcových šesti narozenin a tou druhou byla návštěva nemocné tety. Teta si přála, ať se stavíme dříve odpoledne a tak jsme jí dali přednost, vždyť na oslavě se pak zdržíme déle a bude to zábava. Navštívit blízkou tetu po téměř roce, která v průběhu toho období vážně onemocněla, bylo velmi vzácné. Čekalo na nás pohoštění jako vždy, a přece to bylo už jiné – mnohem hlubší. V jedné chvíli se mi zdálo, že teta rekapituluje svůj život, s plným vědomím své křehkosti a ubývajících sil. Nedalo se ubránit slzám a všichni jsme si ty slzy připustily. Plakala a my jsme plakali s ní. Uvědomila jsem si, že pokud se neuvidíme další půl rok, tak to může být i poslední návštěva, kdy ji vidíme naživu. Při odchodu se tlačil do očí proud slz a bylo jasné, že si potřebujeme odpočinout, umýt tvář a před další návštěvou to aspoň částečně prodýchat, naladit se. A pak jít, protože na nás čekají ti, kteří se radují.  A radovat se s radujícími. Podařilo se. Jak důležité a dobré je být vnímavý a citlivý ke každému jednotlivě, k starému i mladému, ke každé rodině a potřebě zvlášť. Jak úžasné, že Hospodin sám nás k tomu všemu posiluje a podpírá. Večer před tímto návštěvním dnem mi přišel do mobilu biblický verš: „ Vždyť Hospodin, Tvůj Bůh, je s Tebou a má moc…Jeho láska Ti přinese pokoj“. (Sof 3, 17). O to, abychom vnímali Boží moc a lásku, se můžeme modlit i v tento večer.
„Já jsem se dnes zapomněl pomodlit, tak se pomodlím zítra“, sdělil mi v telefonu dnes jeden klient. „Proč až zítra?“, hned jsem se zeptala. „Co tak nečekat do zítřka a za mnohé děkovat a modlit se ještě dnes večer?“ „Vlastně jo. Tak ano.“☺

Požehnaný večer,

Miriam Szőkeová


Drahé kolegyně a kolegové, přátelé a příznivci,

sledujeme to asi všichni, jak jedna noční bouře v uplynulých dnech některým lidem v naší zemi brutálně zasáhla do života. Takovou spoušť někteří snad doteď viděli jen v amerických filmech. Osobně jsem měla příležitost jako studentka před léty vidět v jednom z amerických států kousek krajiny, kde řádilo tornádo. Bylo to strašné. Tak jako v těchto dnech na jižní Moravě. Jedna přeživší žena nám tenkrát vyprávěla, jak vařila a stála zrovna při sporáku, když se přihnal strašný vítr a obrátil celý dům vzhůru nohama. Ona nestihla nic udělat, ani jen přemýšlet, co udělat jinak, nebo kde se ukrýt. Byl jen zázrak, že přežila. Někteří nepřežili a ti, co zůstali, si uvnitř kladli otázku: „Proč to prošlo právě tímto pásem krajiny a o kousek dál zůstali domy neporušené?“ Těžké a nevysvětlitelné. Na mnoho věcí nemáme a nebudeme mít na této zemi odpověď. I bychom se však ocitli v jakékoli situaci, můžeme vždy k Bohu volat: „Pane, zachraň nás. Pomáhej nám svou mysl držet fixovanou na Tebe, protože Tys pro nás naplánoval pokoj. Ty nás zachraňuješ a můžeš vytrhnout od všeho zlého, Ty nás chceš zachránit taky pro věčnost. Nebudeme se strachovat, ani mít obavy. Děkujeme Ti, že nám pomůžeš i dnes zůstat v pokoji. Amen.“ Můžeme si připomenout moudrost z Bible: „V obrácení
a spočinutí je vaše bezpečí, v klidu a spolehnutí vaše vítězství“ (Iz 30,15). Bůh nás nekonstruoval tak, abychom byli necitliví. On nás projektoval tak, abychom byli vnímaví a citliví k situacím druhých lidí.
A proto i po takové strašné bouři někteří přispějí finančně, někteří půjdou osobně nabídnout své ruce a praktickou pomoc, někteří se budou v modlitbách podpírat zraněné i záchranáře. Díky za to, že ta Bohem vložena vnímavost, citlivost a solidarita opravdu funguje, obvazuje rány a konejší. 

Miriam Szőkeová


Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“ Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy. Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ Oni se mu ale smáli. Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“                                                                        Mar 5,35-41

Evangelista Marek popisuje dva, zvláštním způsobem, propojené příběhy. První, zachycuje představeného synagogy Jaira, kterému umírá jeho milovaná dcera. Pro Jaira a jeho ženu končí dvanáct krásných let, které prožili se svým dítětem. Není snad nic bolestnějšího než vidět umírat své dítě. Do tohoto příběhu vstupuje jiný. Příběh ženy, která již dvanáct let trpí krvácením, všechny své peníze dala na lékaře, kteří ji nepomohli a nyní, vyčerpaná dlouhým utrpením, s poslední nadějí přichází ke Kristu. 

První příběh je příběhem nepředstavitelné, fatální ztráty. Druhý pak dlouhodobého utrpení. Oba spojuje hranice lidských možností, která však nemusí být hranicí pro Pána Ježíše. Smrt je neporazitelný nepřítel. Lidé z domu Jaira to vědí, truchlící to vědí, jen Ježíš na to nedbá. Smrt nazývá spánkem a dívenku probouzí stejně, jako když ráno budíme své děti ke snídani. Vedle toho dvanáct let léčení, mnoho oslovených lékařů, kteří stáli veškerý majetek ženy. Žádný lidský odborník není schopen pomoci, ale Ježíši stačí jeden dotyk víry a nemoc je pryč. Pán Bůh je schopen jít za hranice, které nás limitují. Je však něco, co je pro něj zásadní, a i to spojuje oba příběhy. A tím je víra.

Představenému synagogy říká: „Jen se neboj a důvěřuj mi.“ (SNC) Ženě říká: „Dcero, tvá víra tě uzdravila...“ Podej mi ruku a pojď se mnou. Chytni se mně svou vírou. Je až zarážející, že ihned po tomto setkání se Pán Ježíš vrací do svého domova, kde jej však nepřijímají a kde pro jejich nevíru nemůže učinit to, co by pro ně rád vykonal. Víra, důvěra v Boha je z Ježíšova pohledu daleko zásadnější než cokoli jiného. 

Nedávno jsem šel se svým kamarádem, přes jednu lávku nad říčkou. Když tam šel jednou sám, nebyl schopen jí přejít. Strach jej ochromil. Tentokrát jsem mu řekl: Nedívej se na tu lávku, ani na vodu, ale pojď za mnou a dívej se mna mně. Takto jsme lávku bez potíží přešli. Pán Ježíš mne i Tebe zve: Moje milované dítě, důvěřuj mi. Vím, že to, čím procházíš je těžké. Vím, že je to nad tvé síly. Jsem však s tebou. Zvedni svůj pohled ke mně a podej mi svou ruku. Pojď, spolu přes tu „lávku“ projdeme.

                            Kéž Boží pokoj naplní Vaše srdce, RK

 


Drazí modlitebníci,

mnozí z nás se v těchto dnech rozhodují kde letos vyrazit na dovolenou. Jestli to risknout letecky k moři, nebo bezpečněji autem někde do hor. Ano, je to opodstatněné dilema, které jsme už zažili v loňském roce. Otevřela jsem po dlouhé době jeden slovenský křesťanský časopis, kde byl článek s názvem: „Chodí Boh na dovolenku?“. No jo, my Slováci vlastně všude „chodíme“ / „ideme“ („ideme na vlak, ideme lietadlom“), takže z pohledu českého člověka se hodně pěšky nachodíme☺.
Avšak zpátky k myšlence, jestli si také Pán Bůh chodí/ jezdí, či jestli si vybírá dovolenou.? Přirozeně předpokládáme, že Pán Bůh dovolenou nemá. Přeci Ho nemá kdo zastoupit. Někdo by si mohl pomyslet, že Pán Bůh by si zasloužil nějakou dovolenou od nás lidí, vždyť my Mu způsobujeme tolik trápení a těžkostí, tolik pomoci od Něho potřebujeme každým dnem, za tolik věcí pořád prosíme. Jiný člověk si možná řekne, že teď na nějakou dobu nebude Pána Boha prosit a vůbec nebude od Něj nic žádat, vždyť On má na Zeměkouli tolik lidí na starosti. To jsou však jen naše představy a projekce toho, jak přemýšlíme my a myslíme si, že tak podobně uvažuje i Pán Bůh. Projektujeme své myšlenky na Něj. Bůh je však jiný a má to jinak. On také chce jít na dovolenou. Avšak ne sám, ale s námi. Bůh nechce jít na dovolenou proto, aby si odpočal od nás, ale aby si odpočal s námi. A co my? Vnímáme Pána Boha jen v neděli dopoledne, či v pracovních dnech a krizových obdobích, anebo s Ním pojedeme, resp. dovolíme Mu být s námi také o dovolené? Ať už vyrazíme kdekoli, nebo zůstaneme doma, zůstaňme v Jeho blízkosti. Apoštol Pavel píše: „Neboť v Něm žijeme, pohybujeme se, jsme..vždyť jsme Jeho děti.“ (Sk 17,28)

Ať je naše plánování dovolené moudré a požehnané.

Miriam Szőkeová

 


Milí modlitební přátelé!

Měsíc červen je pro všechny žáky a studenty posledním měsícem školní docházky. Pak následují dva snad nejkrásnější měsíce v roce, aspoň v očích žáků a studentů. Ale dny volna, prázdniny, následují po desetiměsíční poctivé práci. Nic nelze obelhat nebo projít podvodem. Možná jsou takoví koumáci, kteří si myslí, že učitele nějak podvedou nebo obejdou. Možná někdo si stále myslí, že se ulije z vyučování. Ale cokoli zanedbáme, to nám bude určitě později chybět. Nelze přece své nedostatky omluvit větou: „Já jsem zrovna chyběl ve škole.“

To, co získáme podvodem nebo nějak ošidíme se vždy projeví. Ve škole musí být poctivá práce, o tom neexistuje žádná diskuze. Ale té poctivosti se učíme i v obyčejném, můžeme říct, v neškolním životě. Dovedeme být poctiví sami k sobě? To znamená, jestli dovedeme chtít slyšet pravdu? Jestli vidíme to, co je pro nás nejdůležitější? Život můžeme obelhat. Tvářit se, že se nás to netýká. Ale v celkovém výsledku to pro nás může znamenat obrovské zklamání. Být zklamán je v každém ohledu velice nepříjemné. A nikdo si nepřeje zklamání prožívat. Tak tedy jak být poctivý sám k sobě? Máme obrovskou naději. 

V Bibli je napsáno, že nejsme sami na život, který žijeme zde na zemi a dokonce máme naději do budoucnosti. Být poctivý k sobě, znamená také sáhnout po Bibli a začít s ní počítat ve svém životě. To všechno je pro naše dobro. V 2. listu apoštola Pavla k Timoteovi 3,16-17 je napsáno: Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,

aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. 

Boží slovo nás opravdu chce vychovávat. Boží slovo nás chce učit poctivosti samých k sobě, k druhým lidem a v neposlední řádě i k Pánu Bohu. Říká se, že s poctivostí nejdál dojdeš. Dnes mnozí lidé na to zapomněli, ale my na to nechceme zapomenout. Chceme stále slyšet to, že Pán Bůh byl a je k nám poctivý. Proto, že nás má rád a chce, abychom prožívali budoucnost v Jeho království, proto poslal na svět svého jediného Syna Ježíše Krista. To, že si dnes otevřeme Bibli, bude prvním krokem k poctivosti vůči sobě. Nemusíme se bát, dočteme se že je pro nás připravena budoucnost v Božím království. Přece se nechceme vymlouvat, že jsme tak důležitou část našeho života chyběli a zapomněli na to nejdůležitější, na Ježíše Krista. Milí přátelé upřímně vám přeji poctivý pohled na svůj život. 

 

Jiří Kaleta

 


"Pane, nauč nás modlit se." To byla prosba učedníků, otýkající se obsahu modlitby, ale my můžeme jít do Ježíšovy školy modlitby a všímat si doby, místa, četnosti, motivace k této aktivitě. Přiznejme si, že žijeme v době, kdy ticho je třeba účelně vyhledávat a mnozí ani ticho nemají rádi. Mnohdy musíme překonávat naší pohodlnost, přinutit se odtrhnout od práce a povinností a věnovat čas modlitbě.

V evangeliích opakovaně čteme, že Ježíš odešel na opuštěné místo, do ticha, daleko od ostatních, aby byl se svým Otcem sám. V Lukášově evangeliu v 9. kapitole čteme, že dokonce překonává náročný výstup na horu, to nebyla vycházka. Nevíme, zda Ježíš věděl, že se na hoře něco odehraje ... "Když se modlil, výraz Jeho tváře se změnil a Jeho šat oslnivě zbělel." Co bylo příčinou? Byla to právě Jeho modlitba, modlitba, která proměňuje. Pravá modlitba by nás opravdu měla proměňovat. Modlitba je setkání s Bohem a setkání s Bohem má moc proměňovat lidské životy. Učedníci museli vystoupit s Ježíšem na horu, aby viděli Kristovu proměnu, aby ho uviděli očima víry. Rovněž i my, pokud si nenajdeme čas "vystoupit s Ježíšem na horu", vidět ho z jiného úhlu pohledu, nepoznáme proměňujícíoc modlitby. Je na naší tváří vidět, že jsme se potkali s Bohem - září pokojem, radostí a láskou? Tak skrze prozařenou tvář může Pan Bůh poslat své světlo do temnot v životě druhých lidí. 

Chci Vám přát, abyste se i dnes setkali s Panem "na své hoře". Možná také prožijte své proměnění. Přeji Vám, aby Vám bylo s Panem Bohem "dobře", tak jak bylo oněm apoštolům na hoře proměnění.

Pokojný večer a dobrou noc. 

Eva Pawlasová

 


„A tak dokud je čas, čiňme dobře všem…“ Galatským 6:10

Sledoval jsi někdy, jak vlak vjede na kolej, kde stojí několik odpojených vagonů, spojí se a společně se pohnou vpřed? Pravdou je, že pokud chceš pomáhat lidem, musíš se dostat na jejich kolej, spojit se s nimi a pomoci jim pohnout se vpřed. Předtím, než to můžeš udělat, musíš dodržet dvě pravidla:
1) Nikdy nikoho neber jako samozřejmost. Tip O’Neill, bývalý mluvčí americké Sněmovny reprezentantů, vzpomínal, že mu během jedné volby jedna z jeho starších kolegyň řekla: „Dnes jsem tě znovu volila, i když jsi mě o to nepožádal.“ O’Neill překvapeně odpověděl: „Ale já vás znám celý svůj život, paní O’Brienová. Vynášel jsem vám smetí a sekal trávník – nemyslel jsem, že bych vás o to měl žádat.“ Ona mu mateřským tónem odpověděla: „Vždycky je hezké být požádán.“
2) Věř, že každý má potenciál. Matka Tereza řekla: „Nemusíš být v žádném směru výjimečný. Já umím to, co ty neumíš, ty umíš to, co neumím já, a společně můžeme dělat veliké věci.“ Nemusíš být schopen pomoci každému, ale můžeš pomoci alespoň někomu. Ondřej z Písma je známý především tím, že představil svého bratra Petra Ježíšovi. Ale Petr nakonec k Ježíšovi přivedl zástupy. V Novém Jeruzalémě uvidíš jména všech apoštolů napsaná na dvanácti základních kamenech (viz Zjevení 21:14). A Ondřejovo jméno tam bude také. Jak to? Protože Ondřej věřil, že každý má potenciál něco změnit, když pozná Ježíše.


Šimon Petr zatím stál u ohně a ohříval se. Zeptali se ho: „Nepatříš snad k jeho učedníkům?“
„Nepatřím,“ zapřel Petr.                            Jan 18,25

Když vystoupili na břeh, uviděli rozdělaný oheň a na něm rybu a chléb.. „Pojďte snídat,“ řekl jim Ježíš. Po snídani se Ježíš zeptal Šimona Petra: „Šimone Janův, miluješ mě více než oni? Jan 21,9.12.15

Dvě setkání u ohniště, na která Petr nikdy nezapomene. První, nesmírně smutné, zastihující Petra na nádvoří veleknězova domu, ve chvílí, kdy se mu sesypal jeho svět. Jeho mistr je zatčen, odveden k výslechu.. Vše se odehrává jinak, než si představoval. Z očekávaných vysokých postů se dostává do pozice hledaných vzbouřenců. A nakonec, zde, u ohniště, svého Pána zapírá. Po všem, co spolu prožili, se k němu nezná. Doslova se od Ježíše odvrací zády. 

Druhé setkání je jiné. Následuje po Ježíšově vzkříšení. Po dlouhé noci, kdy se Petr opět vrátil ke svému původnímu řemeslu. Je si vědom toho, že již není hoden nazývat se Kristovým učedníkem. Nyní stojí na břehu u ohniště, na kterém se peče ryba a chléb. Je možné, že hledí do ohně a vrací se ve vzpomínkách do předešlých dnů. Do oněch okamžiků, než kohout zakokrhal. I tehdy se hřál u ohně. Vše je živě zpátky. Ten smutný kontakt jejich očí, poté co zaznělo zakokrhání. A pak, hořký pláč.

Pán Ježíš mu však nic nevyčítá. Ví o Petrově zlomeném srdci, o jeho lítosti. Naopak, zve jej ke snídani. A pak, se slovy plnými lásky, se jej ptá, má-li ho rád. Když se jej na to zeptá potřetí, říká mu Petr: „Pane, ty víš všechno..“ Ty víš, jak vrtkavé je mé srdce. Víš, že chci, ale když přijde na věc, vždy znovu zklamu. Ty, víš..  A jaká je Ježíšova reakce? Pas mé beránky. Následuj mě. Láska, která odpouští. Láska, která dává novou příležitost. Láska, která běží vstříc a otevírá náruč nevěrnému dítěti, které kdysi svého tátu odepsalo. Která jde za těmi, kteří zklamali, peče na ohni rybu a chléb a volá je k novému následování. Láska, která proměňuje srdce hříšníka a činí jej nově narozeným Božím dítětem. 

U prvního ohniště se Petr setkal s pravdou o sobě samém. Uvědomil si, jaký je a jaké je jeho srdce. Bylo to bolestné setkání. V slzách Bohu vyznával své selhání. U druhého ohniště se však setkal s Boží milostí. S láskou, odpuštěním a novým pozváním. A tato milost proměnila jeho srdce. Zde se naplnila Ježíšova slova: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa (což se překládá Petr).“(Jan 1,42) Díky Boží milosti se stal součástí té pravé skály, kterou je Kristus. (1 Kor 10,4)

V jedné staré křesťanské písní se zpívá: „Tak, jaký jsem, ač nemám nic, však že mi láska Tvá jde vstříc, a že mne voláš víc a víc: Beránku Boží, k Tobě jdu!“

Pojďme tedy k Němu, Beránku Božímu neboť v Něm je odpuštění i život. Požehaný večer. RK


Milí modlitebníci,

když jsem odcházela před víkendem z bytu, na okně jsem měla v půdě zasazeno několik semínek dýně, z kterých tři začínala pomalu vykukovat z půdy, a jejich velikost byla asi 2 cm. Jaké překvapení mě čekalo po návratu, když jsem otevřela dveře a mé oči zahlédly misku s půdou? Snad všechna semínka vzklíčila do výšky 10-12 cm a některá dokonce i odhrnula půdu takovou sílou, že se hlína vysypala až na podlahu. Dva dny nejsem doma a takový rámus…☺ 

Připomnělo mi to působení Ducha Božího, který tvoří, otevírá život, zachraňuje, obnovuje lidské nitro a srdce. Je to velká síla! Když působí Duch svatý, tak přináší pokoj, dobro, vnitřní radost a krásu a vede člověka k pokoře před Bohem. Opak působí Boží nepřítel, který přináší rozdělení, nepokoj, motání se kolem sebe, nadměrné výčitky, zmatek, temnotu. „Kdo však žije podle Božího Ducha, v jeho srdci se rodí láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, laskavost, důvěra, pokora
a sebeovládání.“ ( Gal 5,22) Ať vnímáme projevy Božího Ducha a očekáváme na Jeho působení.

Modlitba Karla Rahnera k Duchu svatému.
Přijď, Duchu svatý, Duchu Otce i Syna, přijď, Duchu lásky, Duchu synovství, Duchu pokoje, důvěry, síly a svaté radosti.

Přijď, tajemný jásote v slzách světa, přijď vítězný, živote v smrti země, přijď otče, ubohých, zastánce utištěných, přijď, světlo věčné pravdy, přijď, lásko vlitá do našich srdcí. Nemáme nic, co by tě mohlo přinutit, a proto důvěřujeme.

Děkujeme ti, oživovateli, Duchu svatý, že v nás přebýváš, že ty sám chceš v nás být pečetí živoucího Boha. Pečetí na jeho vlastnictví. Zůstávej při nás, neopouštěj nás v trpkých bojích tohoto života ani při jeho konci, až nás všechno opustí. Přijď Duchu svatý. Amen.

 

Pokojný květnový večer,

Miriam Szőkeová

 

 

 „Viděli jsme tam zrůdy … a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky…“        4. Mojžíšova 13:33

Ať jdeš kamkoliv, neseš si s sebou svou mentalitu. Čtyři sta let zajetí v Egyptě vybudovalo v Izraelcích mentalitu otroků. Kvůli tomu, že tak dlouho žili pod cizí nadvládou, se nikdy nenaučili přijímat rozhodnutí. Nejlépe fungovali, když jim druzí lidé říkali, co mají dělat. Proto když se přiblížili k zaslíbené zemi a jejich vůdci poslali dvanáct zvědů, aby zjistili situaci, deset z nich se vrátilo se slovy: „Viděli jsme tam zrůdy … a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky…“ (4. Mojžíšova 13:33).
Dva zvědové, Jozue a Káleb, ale věděli, že Bůh je s nimi, proto přišli se zprávou: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme“ (4. Mojžíšova 13:30). Jozue a Káleb si vypěstovali schopnost vidět věci z Božího úhlu pohledu. Tato schopnost určovala rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem.
Toto tajemství změní i tvůj svět. Naučíš se „vznášet se na křídlech“ jako orel (viz Izajáš 40:31) a vidět každou situaci z většího nadhledu – Božíma očima! Přestaneš se dívat na ďáblův obraz porážky a zaměříš se na Boží obraz úspěchu. To je tvoje vstupenka do zaslíbené země! Začni mluvit o tom, po čem toužíš, a ne o tom, čeho se děsíš. Mluv o svých očekáváních, a ne o svém strachu. To není duchovní nauka nebo populární psychologie. Je to princip, jenž stojí na Božím slovu, které prohlašuje: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Filipským 4:13).

 


Skutky 1,9 ";Po těchto slovech byl před jejich zraky vzal vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku.";
Během čtyřiceti dní po svém vzkříšení se Ježíš střídavě objevoval, mizel a znovu se objevoval. V uvedené pasáží Lukáš zdůrazňuje, že nanebevstoupení proběhlo viditelné a potvrdili je očití svědkové. Tentokrát byl Ježíšův odchod definitivní, učedníci už neměli čekat Jeho ale měli očekávat Ducha svatého, a pak jít do celého světa a být svědky. Pan Bůh ještě nezrušil tento úkol. Možná tě neposílá do dalekého světa, ale k tvým nejbližším v rodině, sousedství, v práci. Bůh s tebou počítá a nezáleží na věku, pohlaví ani vzdělání.
Když nás přemáhá slabost, pocit nedostatečnost pro tuto službu, můžeme se Mu s tím svěřit. Učedníci také setrvávali v chválách a modlitbách. Můžeme prosit slovy následující písně:
Naplňuje mne duchem svým ... Nechci být prázdný džbán. Plň mne Ty, Pane, sám ... Prosím Tě, náplň mne, ať Duchem přetékám.
Amen. Nechť se tak stane.
Eva Pavlasová
 


„Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly…“ Matouš 14:24
Mluvme o člověku zmítaném bouří! Jeremjáš by mohl vyprávět o výšce vln a rychlosti větru. Uvědomoval si, že se rychle potápí, a proto upřel svůj pohled jinam. „Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. ‚Můj podíl je Hospodin,‘ praví má duše, proto na něj čekám“ (Pláč 3:21-24). Když Jeremjáš odvrátil svůj pohled od vln a podíval se na Boha, začal recitovat pětici zaslíbení (viz Pláč 3:21-24):
1) „…Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí…“
2) „…jeho slitování, jež nekončí.“
3) „Obnovuje se každého rána…“
4) „…tvá věrnost je neskonalá.“
5) „Můj podíl je Hospodin.“
Bouře nepřestala, ale Jeremjášova beznaděj skončila.
Pavel říká: „…ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce…“ (Efezským 5:19). Chvalozpěvy jsou velkou pomocí. Pomáhají ti upřít své oči na Toho, který chodí po vodě a utišuje bouři. Thomas Chisholm napsal: „Veliká je tvá věrnost, Bože, můj Otče, neexistuje žádný stín, když se obrátím k Tobě. Neměníš se, tvůj soucit se nezmění, jaký jsi byl, takový vždycky budeš…
Veliká je tvá věrnost, každé ráno vidím nové milosrdenství. Vše, co jsi zaslíbil, tvá ruka opatřila, Pane, veliká je tvá věrnost ke mně.“


Světoznámý básník J. W. Goethe ke konci svého života vyjádřil prosbu, aby mu na jeho náhrobní kámen dali napsat: "Po celý život měl štěstí, ale šťastný nikdy nebyl." Podivné svědectví muže, který měl mimořádně předpoklady pro šťastný život: byl nadaný, měl vysoké postavení, byl všeobecně ctěn a obdivován, byl úspěšný a bohatý. Co ještě si mohl přát? A přece nebyl vnitřně šťastným. 

Také Boris Becker - světová jednička v tenisu - odhalil něco ze svého nitra, když řekl: "Měl jsem všechno, po čem lidé touží - peníze, úspěch a slávu. Přesto jsem stále cítil vnitřní prázdnotu, neklid a nespokojenost. Bylo to k neuneseni." Jeho obdivovatelé netušili, že v době své největší slávy myslel na ukončení života.

Každý z nás by chtěl prožít šťastný život, plný radosti. Tuto touhu nám do srdce vložil Pan Bůh. On také chce, aby "naše radost byla plná" /Jan 15,11/. V tomtéž oddíle Bible o pár veršů dříve čteme, co máme pro to udělat: "zachováte-li má přikázání a zůstanete v mé lásce". Žít podle Boží vůle v blízkém vztahu s Ním - to je záruka štěstí, které nemůže nabídnout nic a nikdo v tomto světě. A také nám tuto radost nikdo nevezme, protože jejím zdrojem je evangelium - dobrá zpráva o Boží lásce k člověku.

Kéž můžeme vyznat s Žalmistou: "Stezku života mi dáváš poznat, vrcholem radosti je být s tebou..." /Žalm 16.11/.

Požehnaný tichý čas s Bohem přeje

 Eva Pawlasova


Milí modlitebníci a přátelé!
V květnu si užíváme nádherných květů. Svěží zelená barva na nás působí uklidňujícím dojmem. Jak nádherný je pohled na rozkvetlý strom, jak je krásná jarní louka. Všechno je svěží, nové a voňavé. Po zimě vylézají různí živočichové a nestačíme se divit kolik druhů jich je kolem nás. Všechno se probouzí ze zimního spánku. Nikdo si nenechá ujít příležitost být venku na sluníčku a užívat jarních dnů, plných svěžesti, rozmanitosti a krásy.
Lidé více vyrážejí do hor na různé túry, procházky nebo pobyty. Všichni chtějí plnými doušky užívat jara, a zvlášť když jsme museli být doma a dodržovat protipamdemická opatření. Zima, sníh, mráz a plískanice pominuly a je tu opět čas s vidinou prázdnin a dovolených. Často slyšíme, že se zvířata probouzejí po zimním spánku. Vylézají ven za svých nor a zimních úkrytů. I to patří k jaru. Probouzení ze zimního spánku. Určitě i my lidé v zimě prožíváme útlum, sluníčko zapadá dřív a později vychází, třeskuté mrazy, že by ven nevyhnal psa. A všude ponurá nálada. Někdo to má rád, ale raději máme sluníčko. A kde je sluníčko, tam je přece život. Dovolte mi malé přirovnání. Zaspali jsme duchovně, jako národ, jako církve nebo jako jednotlivci? Dovedeme se duchovně probudit nebo nás ukonejšila dnešní materiální doba k duchovnímu spánku a už ani nevíme, kdo to je Ježíš Kristus, co pro nás vykonal a co pro nás chystá?
Je Bible i pro nás Knihou knih, která hovoří pravdu o Bohu, o nás i o budoucnosti? Dokud žijeme zde na zemi, existuje pro nás duchovní jaro. Probuzení ze „zimního duchovního spánku“ je pro nás velice důležité.
Počítáme s tím, že je něco hodnotnějšího, silnějšího nebo většího, než žabomyší války mezi
námi? 
Apoštol Pavel v listu Efezským 5,14 píše: A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Výzva pro každého z nás, abychom se probudili z duchovního spánku je životně důležitá. Jedná se totiž o věčnost, o věčný život v Božím království. Boží Syn – Ježíš Kristus přinesl na zem nejen zprávu o tom, co to znamená žít, ale také ukázal správný směr. Přišel, aby nás probudil ze spánku, který je nebezpečný pro věčnost. Nenechme se ukolébat pohodou nebo lhostejností, ale prožijme skutečné jaro v našich životech a
vracejme se stále zpátky k Božímu slovu a k důvěře v Ježíše Krista. 
Přeji nám všem příjemné „jarní probuzení“. Jiří Kaleta


Milí modlitebníci,
tolik se už někteří z nás těšili na teplejší dny, rozkvetlé stromy, první léčivé bylinky, či voňavý jarní vzduch. Hurá! Konečně je to tady. A teď rychle posadit a umístnit kvítka na balkóny, terasy, či okna. A ten pohled na rozkvetlé stromy taky úžasně potěší. V minulém týdnu jsem vyrazila z domu o pár minut dřív s úmyslem vyfotit si rozkvetlou magnolii ve vedlejší ulici. Jiná paní mě předstihla a fotíc strom z druhé strany konstatovala: „ Aspoň něco, co potěší.“
Vždyť příroda je kromě Bible a samotného Božího Syna dalším zjevením Pána Boha v tomto světě. Přírodu je třeba ctít, respektovat a pečovat o ní s rozumem a citem. Údajně sv. František z Assisi by vědomě nešlápl ani na žížalu, ale raději by ji zvedl a položil vedle cesty. Byl prvním křesťanem, který oslovoval ostatní tvory „bratře“ a „sestro“. Zvířata, slunce, měsíc, rostliny i samotný vzduch vnímal jako tvory a nepovažoval je za pouhé předměty k používání. V současném světě, který prý akutně trpí tím, co spisovatel Richard Louv nazývá „poruchou vyvolanou nedostatkem přírody“, je význam Františkova přístupu nedocenitelný.
Zapomněli jsme, jak respektovat a číst toto Boží zjevení, kterého se nám od Boha dostalo. Je dobré si občas položit otázku: „ Co jsem se od světa přírody dozvěděl/la o Bohu“?
Vychutnávejme si přírodu v těchto květnových dnech plnými doušky, obdivujme jí s respektem a vnímejme, čemu nás skrze ni Pán Bůh učí.
Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň…A Bůh viděl, že je to dobré….Bůh řekl: „Ať země vydá různé druhy živočichů a nad zemí pod nebeskou oblohou ať létají ptáci!.. (Gen 1)
Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá..“ (Ř 8,22)
Pokojný májový večer, Miriam Szőkeová


Drazí společníci ve večerní modlitbě,
Minulý čtvrtek jsem přemýšlel nad obnovou země a vztahů na ni. Byla i píseň Přijď již, přijď Duchu stvořiteli… Pojí se to s prosbou o naplnění Božím Duchem, abychom mohli být požehnáním pro své okolí, kterou máme v seznamu hned z kraje. Toto požehnání můžeme nyní vyprošovat pro druhé. Dnes večer malé povzbuzení k námětům v části nemoc|nice. Kéž perspektivou není červená barva nebo naše hranice, ale Boží odpověď, déšť, jak o něm píše Jakub v závěru svého dopisu:
Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘.
Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně (pozn. jako Samaritán – neřečnil ale ovázal rány olejem a vínem). Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla
úrodu. (Bible, list Jakubův, z 5. kapitoly)
I dnes večer smíme vidět prosby za lidi, kteří „čekají na déšť“. Prosme o naplnění situace Boží pravdou, smyslem. Za doktory, o dobré nadhled, nápady i důvtip. Ať už trpělivostí v očekávání odpovědi, nebo odpuštěním a smířením. I tento večer nás může vést další sloka naší prosby k Hospodinu.
2. Probuď svým dechem kosti suché, zažeň temnotu. Najdi zbloudilé, oslov hluché, žehnej životu. Duchu svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj. Nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.
3. Probuď svědomí otupené, sbližuj národy, zavěj a přiveď zotročené v říši svobody. Duchu svatý…
(Miloš Rejchrt, hudba i celý text)

david pasz


„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.” Přísloví 3:5
Cliff Shimmels říká: „Když jsem byl malý, můj otec měl koňské spřežení. Jednoho dne mi řekl: „Synu, chtěl bys je řídit?” Tak jsem vzal otěže. Ovládal jsem je. Řídil jsem. Ale bylo to příliš pomalé, což mě obtěžovalo. Tak jsem zamlaskal na koně a oni začali cválat. Potom Babe a Blue přišli s lepším nápadem. Rozhodli se, že když poběží, budeme doma dříve. Brzy běželi nejrychleji, jak jsem kdy viděl koně běžet. Když kolem začali funět prérijní psi ze svých děr, usoudil jsem, že jsme v nebezpečné situaci, tak jsem se ze všech sil snažil zpomalit běžící spřežení. Tahal jsem za otěže, až mé ruce byly v křeči. Plakal jsem a prosil, ale nic nefungovalo. Starý Babe a Blue pokračovali v běhu. Podíval jsem se na otce a on tam jenom seděl a díval se na svět kolem. Nyní jsem už byl zoufalý. Mé ruce byly pořezané od otěží, slzy mi tekly proudem po tvářích, byl jsem zmrzlý od zimního chladu. Nakonec jsem se v zoufalství obrátil na svého otce a řekl: „Tady, vezmi ty otěže, už nechci řídit.” Nyní, když jsem starší a lidé mi říkají dědo, znovu si připomínám tu scénu nejméně jednou denně.”
Bez ohledu na to, jak moc zestárneme, nebo jak moc si myslíme, že jsme schopní, vždycky existuje okamžik, kdy jedinou cestou ven je obrátit se k našemu nebeskému Otci a říci: „Tady, vezmi ty otěže, už nechci řídit.” A On je vezme, ale vy Mu je musíte dát!


Milí modlitebníci,
v prosinci jako každý rok k nám z Německa přivezli dárky pro naše klienty. Přesto Vánoce 2020 byly jiné. Byla omezení kvůli koronaviru a řidič, který dárky přivezl, musel jít do karantény. Také přivezl jeden mimořádný dárek. Dárek pro nás všechny pracovníky. Víte o tom? Ten dárek je umístěn na ustředí v sálu. Je to obraz oveček a pastýře. Velmi se mi ten obraz líbí. Když se na něho díváte z blízka, úplně Vás vtahuje a připadáte si jako součást obrazu. Tento obraz mi velmi připomíná dětství. Prázdniny jsem vždy trávil ve Wisle na vrcholku hor v hájovně, kde bydlel můj strýc. Na ostatních kopečcích a v údolích bydleli další naši příbuzní. Jeden z nich pásl ovce. Měl jich přes 300. Pamatuji si, že vždy, když večer přihnal ovce do ohrady, ošetřoval jejich rány, a hlavně jejich kopýtka. Také je dojil a staral se o jejich potřeby. Když je ráno vypouštěl z ohrady, ovce se okamžitě rozběhly po celé planině,
ale stačilo, aby zavolal prrr, prrr, prrr, a ovce se seběhly a šly za ním. Byl to dobrý pastýř, a proto ho ovce poslouchaly. I Ježíš říká, že je dobrý pastýř, který se stará o své ovce. Pečuje o jejich potřeby a ovazuje a léčí jejich rány. Rovněž jsem nikdy nemohl pochopit, jak strýc mohl znát všechny ovce. Věděl i to, od koho která ovce je. Volal na ně jménem a ony ho poslouchaly. I Ježíš zná své ovce jménem a volá nás jménem. Poslechneme jeho volání? Jdeme za ním? On je ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř klade svůj život za ovce. Bojuje s divokou zvěří, hledá a riskuje život, když ovce někde spadne do rokle. Ježíš dal svůj život za nás, aby nás zachránil. To je opravdu DOBRÝ PASTÝŘ. Chceme ale být ovcí? Být ovcí je přece něco pod naši úroveň. Vždyť my chceme být samostatní a nám nemá kdo co mluvit do toho, co máme a co nemáme dělat. My přece nejsme hloupé ovce, my se nechceme nechat
ovládat, nechceme někoho poslouchat a následovat. Chci Vám přát, aby Žalm 23 byl Vašim vyznáním:
Moje vyznání
Hospodin je můj pastýř,
nic mi neschází.
2 Na zelených loukách mi dává spočinout,
ke klidným vodám mě přivádí,
3 mou duši obnovuje,
po stezkách spravedlnosti vodí mě
pro jméno své.
4 I kdybych měl jít údolím stínu smrti,
ničeho zlého se nebojím,
neboť ty se mnou jsi:
tvůj prut a tvá hůl mě konejší.
5 Před zraky protivníků
stůl mi prostíráš,

hlavu mi olejem potíráš,
můj kalich přetéká.
6 Dobro a láska mě budou provázet
po všechny dny mého života,
zůstávat budu v domě Hospodinově
po dlouhý, věčný čas.


Milé kolegyně a kolegové, drazí modlitebníci,
žijeme po Velikonocích „v novotě života“, nějak jinak a lépe, nebo těžko říct a spíše ani ne? Každý den koloběh povinností, úkolů a časový harmonogram je neúprosný. Tak si nastavíme připomínky, pravidla, předpisy – a to v pracovním, školním a také v osobním i v duchovním životě. Je moc fajn číst slova o tom, že předpisy tvoří jen vnější stranu toho, co je skutečné a
podstatné. Jak však rozlišit mezi tím, jestli přemýšlíme a žijeme „podle Krista“, nebo podle falešných představ? Pomůže prý malý test. Podobně jak se testujeme na Covid, tak můžeme testovat naši víru. Tím testem je otázka: „Co je pro mne skutečně důležité?“ Odpovědi najdeme ve svém srdci, ve ztišení před Pánem Bohem, uprostřed modlitby. Pro zdravou víru potřebujme „injekci“ lásky a milosrdenství. Každý den opakovaně. A pak zjistíme, že nepotřebujeme posuzovat druhé, ani je vylepšovat. Nebudeme potřebovat fungovat podle lidských pravidel. Ta velikonoční událost nás opakovaně bude zvát k tomu, abychom se
nechali osvobozovat Kristem, abychom nechali osvobodit naše představy, dovolili proměňovat naše křesťanství a duchovní život v odvážné dobrodružství lásky.
S Kristem jste vstoupili do nové roviny života. Starý život vzal za své a s ním všechny obřadní předpisy…proč tedy ještě stále to staré-toho se nedotýkej, to nejez. .(Kolos 2, 20-21)
Díky Ti, Pane, za dar Tvé lásky! Ona nás osvobozuje z pout předpisů a současně nastavuje hranice toho, co je opravdu dobré, správné a důležité. Dej, ať se nedáme svazovat strachem, ani sobectvím
(svým, ani cizím), ale ať máme „v krvi“vždy dostatek ochoty k milosrdenství, lásce, naději a k životu podle Tebe. Amen

Miriam Szőkeová


Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je poslal kázat a aby měli moc vymítat démony.

Mar 3,14-15
Vždy jsem měl za to, že kázání a služba je prvořadou charakteristikou učedníků (Ježíšových následovníků). Náš dnešní text však ukazuje na to, že tím prvotním Ježíšovým záměrem, když ustanovuje své učedníky, je, aby byli s Ním. Proč? Protože křesťanství, následování Pána Ježíše není v prvé řadě o dělání, ale o vztahu. V náboženské oblasti toho mohu dělat hodně, ale pokud nemám s Kristem živý vztah, pokud mu nepatří mé srdce, nebudu se nijak lišit od farizeů a zákoníků. Skutečné následování začíná v Boží přítomnosti. Když se On dotýká skrze svého Ducha mého hříšného srdce, když poznávám svou ztracenost a zároveň Jeho
milost a lásku, když mi dává nové srdce, pak se z Jeho milosti rodím do Boží rodin