Ze života duchovní služby

V pondělí 12. 6. 2023 se konal den nebo spíše „dopoledne“ ticha. Tentokrát do hospice ve Frýdku Místku přijelo 10 pracovnic Tabity.

Den ticha není jen čas ticha, ale je to určité pozvání do společných tichých chvil s Bohem a naslouchání vlastnímu nitru. Tento čas přemýšlení, rozjímání, či modliteb byl doprovázen různými podněty, zastavení nad 23. Žalmem, různé další materiály nebo např. přepsat kousek Bible. Čas od času zazníval na chodbách zvuk klavíru, kolegy Davida. Mohli jsme využívat kapli i nedalekou společenskou místnost, ale také zahradu, či Arboretum. Celým dnem i programem provázela kolegyně Miriam.

Jelikož jsme byli v prostorách Hospice, tak nemohla chybět ani malá exkurze po budově, při které paní sociální ochotně odpovídala na různé otázky.

Celý program byl zakončený sdílením svých postřehů, či podnětů v kapli a obědem.

Jsme vděční za tuto možnost ztišení, ať už v hospici nebo na jiném místě. Nezapomínejme na tento vzácný dar, který máme.

Za tým duchovních Natalie Klusová.

V pátek 3.6. jsme se měla možnost vrátit do Miechowic spolu se členy a přáteli historického sdružení Hereditas a zaměstnanci Slezské diakonie, neboť se konal zájezd do Miechowic po stopách Matky Ewy a do Katovic, jednak do střediska místní diakonie, ale také do Muzea. Proč vrátit? V roce 2009 jsem měla možnost navštívit Miechowice poprvé spolu se združením Přátel Slezské diakonie. V té době byl celý areál zanedbaný, neopavený a od roku 2007 zavřený kvůli důlních škod. Zdálo se, že zde chybí vize dalšího využití, což mi tenkrát bylo velmi líto. Nyní, po 13 letech, je vše jinak, což mě velmi potěšilo. Od roku 2014 proběhla revitalizace celého areálu a vše vypadá zcela jinak. Krásně zrekonstruované, krásně obnovené a „v plném proudu“. Budovy slouží dále potřebným a to jak místním, tak i uprchlíkům z Ukrajiny a předtím z Bělorusko-polského pohraničí. Tak jak jsem před léty odjižděla se smíšenými, spíše smutnými pocity, tak tentokrát tomu bylo jinak. Návštěva mě velmi nadchla a líbilo se mi, že sbor pokračuje v odkazu Matky Ewy, jejiž život a dílo byl a dodnes zůstává pro mnohé velkou inspirací.

I mnohým dobře známé Centrum misji i ewangelizacji, sídlíci nyní v Dziegielowie, vzniklo právě v Miechovicích v domech Ostoja Pokoju, jak se celému areálu říká. Byly zde různé přednášky, koncerty chval a další setkání, které byly poté přesunuty právě do Dziegielowa. O Matce Evě hovořila i průvodkyně v muzeu v Katovicích. Na zdi je fotografie dědečka, pana Franze von Wincklera, který vlastnil šachty, i tu v Katovicích a měl velký vliv na obyvatelstvo. Otec Ewy byl majitelem Miechowic, kde žili. Rodina Winklerů měla velký vliv i majetek, avšak Ewa si vybrala něco jiného. Zaujalo mně, že Ewa si mohla vybrat vlastně cokoli. Její otec by jí to splnil. Ale ona chtěla pomáhat druhým. Tak jí otec jí postavil dům, kde by se ambulantně mohla starat o nemocné, ale odpoledne chtěl, aby se vrátila domů, do jejich zámku. Ona si však vybrala jinak a zůstala ve skromném domku a na zámek se již nevrátila. Velmi se uskromnila a zanechala světských radostí, jen aby mohla pomáhat potřebným a Pán Bůh ji v tom opravdu požehnal.

V pátek 7. ledna 2022 přivítal českotěšínský kostel Na Nivách asi 100 účastníků ze středisek a škol Slezské diakonie. V rámci již tradiční novoroční bohoslužby byl prostor pro krásné společenství, dobré slovo, písně, poděkování za službu ve jménu představenstva s reflexí „sešitu života“, a také chvilka ticha, vzpomínek a vděčnosti za „první učitele“ – rodiče. Více napoví krátký úsek z kázání biskupa Tomáše Tyrlíka:
Letošní rok máme v naší církvi i v diakonii Rokem výchovy a vzdělávání. V názvu roku jsou „výchova a vzdělávání“ – obě roviny jsou důležité. Mnohdy se stává, že tu výchovu rychle přeskočíme a mluvíme o vzdělávání. A prakticky to pak znamená, že učíme děti, jaké je hlavní město Ruanda-Burundi (Bujun Bura!), znalosti a mnohé další důležité věci. A přitom se zapomíná, že úkolem výchovy je nejen mít znalosti, ale především být člověkem, být bližním jeden pro druhého. Uprostřed klikatých cest mezigeneračního soužití připomenul heslo z dopisu apoštola Pavla: Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1. Timoteovi 1,5).

Paní ředitelka Slezské diakonie Zuzana Filipková všem přítomným poděkovala za práci ve Slezské diakonie, za práci, která je pro nás posláním, vyslovila přání, abychom ve službách i ve školách důvěřovali Pánu Bohu, že nás provede novým rokem a přečetla verš pro Slezskou diakonii pro rok 2022: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání, a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

Atmosféru novoroční bohoslužby si můžete prohlédnout na našem videu ZDE

Dne 14. května 2021 se pracovníci Slezské diakonie měli možnost zúčastnit Jarní tematické bohoslužby, která se konala v evangelickém kostele v Českém Těšíně. I přes nevlídné, deštivé a chladné počasí jsme díky vytápěnému prostoru kostela i otevřeným prostorám DVC mohli prožít krásné společenství.

Záznam z bohoslužby můžete shlédnout ZDE

„Zpívat  se už smí“ – zaznělo v úvodu, a proto v průběhu bohoslužby nás ve zpěvu vedla doprovodná skupina a kdo chtěl, mohl se přidat. Z pozdravu p. ředitelky Z. Filipkové i biblického zamyšlení biskupa T. Tyrlíka vyznívala velká vděčnost a optimistický pohled do budoucnosti ukotvený ve víře a naději. Naše pozvání na bohoslužbu přijal také p. Slávek Vurst – nemocniční kaplan, který se s námi zamýšlel nad prožitým rokem pandemie. Vedl nás k úvaze, zda budeme jako „rozbitý džbán“ nebo nás to vyburcuje k tomu, že „i skrze beton vyroste tráva“. Poukázal na to, že krize v životě nemusí být jen nebezpečná a těžká, ale může být také příležitosti /např. ke konkrétním změnám, naučit se něco o sobě a o druhých/. Velice povzbudivá byla i svědectví pracovníků, kteří sdíleli své zkušenosti ze služeb z prožitého pandemického období. Bohoslužbu jsme ukončili přímluvnými modlitbami a požehnáním br. biskupa. 

V červnu se vydali pastoři SCEAV do Polska, konkrétně do lázeňského městečka Krynica Zdrój. Navštívili místní památky, sbory, ale také přírodu v okolí. Navštívili jsme i pravoslavné nebo bývalé pravoslavné kostely v této oblasti, biblické zahrady a další zajímavosti v okolí. Cestou zpět jsme projížděli Slovenskem a inspirovali jsme se slovenskými evangelickými faráři a jejich práci. Vše bylo moc zajímavé.

Vrátím se ale ještě ke Krynicy a konkrétně mě tam zaujala postava Nikifora.

Možná jste o něm slyšeli, já však až do onoho výletu nikoli. Nikifor, vlastním jménem Epifaniusz Drowniak, se narodil na konci 19. století právě v Krynicy a celý život tam prožil. Byť byl postižený, tak se prosadil v malování a dokonce dnes má v Krynicy svou sochu. Konají se i výstavy, byl natočen film,…. Byl významným naivním malířem, přičemž pořádně ani nemluvil a byl negramotný. I přes nedocenění během jeho života, se zejména po smrti stal velmi slavný.

Při poslouchání životního příběhu Nikifora, jsem si znovu mohla uvědomit slova z Bible, konkrétně z Matouše 6, 28-29:

A proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. 

Ani Nikifor se nestaral, jen využil talentu, který mu Hospodin svěřil a Pán se o něj vždy postaral a stará se i o nás, nejen v době prázdnin. 
Natálie Klusová