Rozhovor s Amálií Martináskovou
Mohla byste se krátce představit? Jak jste se dostala k práci peer konzultanta?
Jmenuji se Amálie Martinásková, je mi 25 let a pracuji jako peer konzultant v RÚT v Novém Jičíně. Práce peer konzultanta mě lákala již několik let, kdy jsem se dostala ke článkům na internetu ohledně této pozice, tudíž jsem delší dobu věděla, o co se jedná. Co se týče praktické stránky, k práci jsem se dostala díky tomu, že sama jsem byla klientem RÚT a při podpoře hledání zaměstnání jsem se klíčové pracovnice zeptala, zda středisko nyní peer konzultanta nehledá – shodou okolností hledalo. Prošla jsem přijímacím pohovorem a od té doby pracuji jako peer konzultant, což je nyní zhruba rok a půl.
Co vás vedlo k tomu, že jste chtěla pomáhat ostatním skrze vlastní zkušenost?
Myslím si, že vždy mě bavilo pomáhat lidem, kteří pomoct chtěli nebo pomoc potřebovali. Určitě mě k tomu vedlo i to, že na své cestě k zotavení jsem se setkala mnohdy s nepochopením, odsouzením, a to i ze strany odborníků, tudíž se mi líbila vize toho, že mohu být pro klienty někým, koho jsem na cestě k zotavení potřebovala i já a nemusejí na tento často trnitý proces být sami. Dle toho se také snažím pracovat.
Jaká byla vaše osobní zkušenost s duševním onemocněním?
Má osobní zkušenost je vcelku rozsáhlá, léčím se již 9 let a prošla jsem si vícero hospitalizacemi, taktéž velice četnou změnou medikace. Zkušenost mám především s psychickými poruchami úzkostného charakteru, ale také se léčím se smíšenou poruchou osobnosti, která u mě často souvisela se sebedestruktivním jednáním. Má zkušenost byla chvílemi velice vyčerpávající a připadala mi jako bludný kruh, ze kterého jsem však našla cestu ven. Nyní se sice stále léčím, ale můj stav je plně stabilizovaný okolo 2 let.
Co vám samotné pomohlo na cestě k zotavení?
Určitě si vytvořit pravidelný režim – v časech, kdy jsem nedokázala pracovat ani studovat, bylo pro mě mít doma nastavený režim stěžejní. Taktéž pohyb: když jsem měla v sobě hodně potlačených emocí, ale zároveň alespoň trochu sil, chodila jsem běhat nebo na procházky. A samozřejmě medikace, kterou doplňuji doteď psychoterapií. Taktéž mi pomohlo uvědomění, že ačkoliv nyní funguji méně, než tomu bylo v minulosti, je důležité se umět pochválit i za věci, které pro ostatní mohou být malichernost, ale pro mě mohou momentálně být posunem a změnou k lepšímu – ať už to je „jen“ vyčištění zubů nebo ustlání si postele.
Co je podle vás nejdůležitější součástí vaší práce?
Určitě je to sdílená zkušenost s duševním onemocněním, jeho projevy a autenticita, taktéž otevřenost. Ukázání jak stinných stránek, které k cestě k zotavení vedly a byly součástí, ale také pozitivního výsledku.
Cítíte, že klienti díky vaší zkušenosti vnímají vaši podporu jinak?
Myslím si, že mnozí klienti jsou mnohem více otevřenější, jelikož mají před sebou člověka, který si mnohými věcmi, taktéž jako oni prošel. Tím pádem si myslím, že mnohdy ze strany klientů mizí stud. Cítím, že pro mnohé klienty je ulevující zjištění, že nejsou sami, kteří si prošli nebo procházejí něčím těžkým nebo něčím, co pro jejich okolí nemusí být běžné. Také pociťuji, že moje zkušenost některým z klientů může pomoci k destigmatizaci především sebe, protože se často setkávám s reakcemi ohledně toho, že by klienti do mě neřekli, že nějakým duševním onemocněním trpím – a to je ono, bourání představ o tom, jak by „správně člověk s duševní nemocí měl vypadat“.
Máte nějaký silný nebo dojemný moment z vaší praxe, který byste mohla sdílet?
Často je pro mě velice dojemné, když mě klienti přirovnávají ke své rodině, přáli by si být od nich pochopeni jako se dle svých slov cítí ode mě. Vzpomínám si však, když jsem pracovala na této pozici krátce a jeden z mých prvních klientů byl starší pán, co trpěl schizofrenií. Ačkoliv nás nespojovalo duševní onemocnění a na první pohled se dá říci, že vlastně vůbec nic, zjistila jsem, že pán má velice rád hudbu, ale je fixován pouze na rádio. Během peer konzultací jsem pánovi měla prostor pouštět hudbu z internetových aplikací a pán plakal dojetím, jelikož mnoho skladeb několik let neslyšel. To pro mě bylo vždy velice dojemné a zjistila jsem, že je to pro pána léčivější než milion slov (ačkoliv samozřejmě během peer konzultací bylo rozebráno i spoustu témat).
Proč by podle vás měly být peer pozice běžnou součástí sociálních a zdravotních služeb?
Stárnoucí populace, negativní trendy u dětí a mládeže a priorita témat sociální politiky. Myslím, že se musíme připravit na témata spojená s tímto. Konkrétně jde o klienty, kteří jsou blízko seniorskému věku a současně jsme na ně zvyklí spíše
v jiných službách než v těch pro seniory. Spousta nových témat u dětí a mladých lidí spojených s online prostředím, izolovaností vztahů, narůstající agresivitou vůči sobě i okolí, představují výzvu v oblasti duševního zdraví. A také nejistota, zda bude sociální politika prioritou v rámci financování. To jsou v kostce také důvody, proč by měli být profesionálové ze sociální oblasti co nejvíc slyšet na veřejnosti.
Jak se udržujete fit a v pohodě? Co děláte pro to, aby vás tato práce nesemlela?
Snažím se věnovat svým zálibám. Ráda kreslím, také moc ráda čtu, poslouchám hudbu a podcasty. Pomáhají mi i procházky do přírody nebo také podpora přátel a rodiny. Stále docházím i na psychoterapii, která mi také velice pomáhá. Je pro mě důležité v sobě věci nedusit, ale naopak je dát ze sebe ven.
Rozhovor s Amálií Martináskovou vedl Milan Letošník