Rok povolání

POVOLÁNÍ JAKO PROFESE I POSLÁNÍ

Jan Křtitel

Jan byl vybrán samotným Bohem ke zvláštnímu úkolu, měl pokřtít Ježíše Krista. I když jeho narození  bylo neobvyklé a předpověděl jej samotný anděl, jeho život však nebyl nijak snadný. Narodil se totiž  rodičům, kteří byli pokročilého věku, prožíval různé nové situace, protože hlásal něco zcela nového – že Mesiáš a Spasitel, na kterého čekali Židé a modlili se za něj po staletí, tak přišel a je mezi nimi, s čímž mnozí nesouhlasili. Ale přesto, že to neměl jednoduché, tak ta jeho profese, můžeme-li to  takto nazvat, byla pro něj i posláním.  

MLADÍ LIDÉ, POVOLÁNÍ I PRO NĚ

Samuel

Samuel je postavou ze Starého Zákona, tedy před narozením Ježíše Krista. Již Samuelovo narození bylo zvláštní a v raném dětství jej matka Chana, dle slibu, který učinila Bohu, dala do chrámu, aby pomáhal knězi Élímu. Samuel byl poslušný a pomáhal knězi ve všem, co mu řekl. Sám však Boha ještě osobně neznal a ani s ním nijak nekomunikoval, nehovořil. Jedné noci, však slyšel Samuel opakovaně, jak jej někdo volá. Vždy, když se tak stalo, vstal a šel za Élím s dotazem, co potřebuje. Ten však tvrdě spal a byl překvapen, proč za ním Samuel chodí. Když ale přišel po třetí, Élímu došlo, že Samuele volá Hospodin. Ve 3. kapitole 1. Knihy Samuelovy, od 9. po 11. verš čteme:

Zvláštní situace. Samuel, mladý pomocník, který nepocházel ani z kněžského rodu a jen pomáhal knězi. Ani jej nenapadlo, že by i pro něj měl Hospodin nějaký plán, či úkol. Byl ale tak poslušný, že když slyšel volat své jméno, ihned vstal a šel za Élím. Tentokrát to však bylo jiné, volání neustávalo a Élí o ničem nevěděl. Samuel neznal Boha, ani jej nijak nehledal, ale Bůh si našel jeho.  Samuel  začal naslouchat Božím zprávám a časem se z něj stal prorok i izraelský soudce. Důležité však v jeho životě bylo, že odpověděl na Boží volání, byť v té době byl velmi mlád a bez osobních zkušeností s Bohem.  Přesto pro něj měl Bůh důležitý úkol. 
.  

PERSONÁLNÍ PRÁCE A PRESTIŽ POVOLÁNÍ

Rút

Rút je žena, která žila v období soudců v Izraeli, tedy asi kolem roku 1000 př. Kristem, navíc v Moabské zemi. Ta se nacházela na východ od Mrtvého moře a Židům. S lidmi z tohoto území bylo zakázáno se přátelit. Bylo to totiž území, kde lidé věřili v různé bohy a bůžky, tedy praktikovali modloslužbu a zároveň byli velmi sexuálně a morálně rozvolnění. Zvláštností však je, že je této ženě věnována jedna biblická kniha a také se ocitla v rodokmenu krále Davida a také samotného Ježíše Krista. Jak se to však stalo? Na začátku stojí setkání s jejím nastávajícím manželem a jeho rodinou. Ti se přistěhovali z Betléma, neboť tam neměli co jíst. Přistěhovali se rodiče Noemi a Elímelek a jejich dva synové, kteří se tam oženili. Avšak záhy zemřel jak manžel Rút, tak její tchán i švagr a ona zůstala sama s tchýní Noemi a švagrovou. Samotné ženy však v tehdejší společnosti neměly moc možností k životu a proto se Noemi rozhodla, že se vrátí do Betléma, kde má přeci jen nějaké známé, rodinu. Své dvě snachy proto vybídla, aby se vrátily do svých domovů a nechali jí odejít, což také jedna učinila. Avšak nikoli Rút. Ta odpověděla: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt!“ (Rút 1, 16-17)

Nakonec se k ní přiznal i Bůh a požehnal jí. Zveme vás, abyste si tento velmi povzbudivý příběh přečetli přímo v Bibli, v knize Rút. A zrovna 14.3. má svůj svátek  Všem nositelkám tohoto jména přejeme stejnou odvahu, pokoru a víru. 

POVOLÁNÍ PRO VŠECHNY

Pavel

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit… Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ…“ Skutky apoštolů 9, 1–5

Pavel je zvláštní postavou Nového zákona a ukazuje nám, že Bůh může povolat do svých „služeb“ opravdu každého. Pavel, původním jménem Saul, byl totiž zbožný Žid, který věřil v učení judaismu a nevěřil v příchod Mesiáše Ježíše Krista. A nejen to, dokonce aktivně pronásledoval příznivce Krista a chtěl je zabít. Kvůli tomu se vydal na cestu do Damašku, kde měl v plánu vyhledat stoupence Krista a vyhladit je. Hospodin za to Saula neodsuzuje, ale ukazuje mu jiné poslání jeho cesty. Najednou Saul uvidí před očima světlo a slyší hlas Ježíše, kterého pronásleduje. Po tomto „setkání“, nebo spíše vidění, Saul na čas oslepne a do Damašku musí být doveden. Tam postupně vstupuje do služby křesťanům. Pro mnohé z nich to bylo těžké přijmout, jelikož věděli, že je Saul chtěl zabít, a báli se ho. Nakonec však zjistili, že se jeho postoj zcela změnil. Ve verši 22 čteme: „Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.“ Ježíš v tomto příběhu povolává svého nepřítele. Saul nakonec zjišťuje, že učení, proti kterému bojoval, je pravdivé. Nejen že přestal zabíjet křesťany, ale dokonce jim začal psát různé povzbudivé dopisy. Ty nalezneme v Novém zákoně také a není jich málo. 

POVOLÁNÍ K PRÁCI, SLUŽBĚ A RODINĚ

Marie

V květnu stojíme před tématem Povolání k práci, službě a rodině. Také v květnu slavíme Den matek. Proto výběr padl na povolání Marie, matky Ježíše. Byť by se o ní dalo mnoho psát, nyní se zaměříme na její povolání, o němž čteme v Lukášově evangeliu 1. kapitole, od 26. po 38. verš. 
Marie žila poklidným životem v galilejském městě Nazaret. Byla ženou, židovkou, zcela obyčejnou, jako ženy v jejím okolí a neočekávala nějaké zvláštní situace. Jednoho dne se jí však, bez předchozího varování nebo přípravy, zjevil anděl Gabriel se slovy: „Buď zdravá, milosti zahrnutá, Pán s tebou.“
Zvláštní pozdrav, jelikož již sama jeho formulace je přáním a zároveň ujištěním, že Pán Bůh je s ní. Jelikož nečekala žádné zvláštní poslání, tak se velmi tomuto setkání udivila a přemýšlela, co dále může od anděla očekávat. Proč k ní přišel. 
„Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.“ 
Páni, to bylo povolání. Obyčejná dívka, která ještě ani nebyla vdaná, žila v době bez sociálních sítí, či jiných „poradců“ se měla stát matkou Spasitele, Božího Syna. S tímto povoláním se dosud žádný člověk nesetkal. Bylo to povolání k rodině, ale také službě i práci. Každý, kdo má děti, vnuky nebo s nimi pracuje, ví, jaká to je zodpovědnost, ale zároveň práce se o ně postarat, vychovat atd. A to žádné z našich dětí není ani syn pozemského krále. O to větší zodpovědnost je nyní před Marií, obyčejnou ženou. A jak se k tomu Marie postavila? Její odpověď čteme ve 38. verši: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ 
Silné vyznání. Marie vše vzala s pokorou a věděla, že pokud si jí Bůh k tomu vybral, tak dobře ví, co dělá. Její víra byla tak silná, že vše přijala, aniž by stavěla Hospodinu nějaké podmínky, které musí splnit. Ale věděla, že syn, který se jí narodí, díky Božímu zázraku, je jedinečný zachránce lidstva. 
Svou pokorou a přijetím Božího povolání a plánu bez podmínek nechť je povzbuzením a inspirací i pro nás, nejen během května. 

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK - ODBORNOST A SRDCE

Král Šalomoun

„Mě ty papíry snad jednou umoří“, zaslechnu občas postesknutí některé sociální pracovnice. „Kdybych tak měla více času na klienty!“ Tyto věty dokládají, že u sociálního pracovníka jako takového se vyskytuje nejen odbornost, ale i srdce. Pravda, když přijde na různé stížnosti a konflikty mezi klienty, prvotní zájem sice mírně opadá, to ovšem neznamená, že je člověk nemá rád nebo že by nebyla tázána jeho odbornost i víra. Ale také v rodině dokáže leckterá hádka dětí vyvolat nejeden smutný povzdech. K čemu jsme pak povoláni!? 

V podobné situaci se ocitl i mladý král Šalomoun. Když začínal své královské působení, jako by tušil, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Pokud chce konat spravedlnost při tomto množství lidí, potřebuje „vnímavé srdce“, které dovede rozlišovat dobro (pravdu) od zla (lži). Proto hledá Hospodina a prosí ho o takové srdce, které dokáže rozlišovat a vidět podstatu věcí. Hospodinu se líbí, že nežádá o bohatství nebo dlouhý věk, a učiní podle jeho slov. Jak to vypadá v praxi? Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. (…) V domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. (…)“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Moudré knížky by uvedly, že se zde odehrává „tvrzení proti tvrzení“ a že nelze jednat slepě. Je třeba najít pravdu. Ale jak ji najít? Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. (…)“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje, ani tvoje. Rozetněte je!“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“ Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu. (Bible, 1Král, 3, 16–28) Podobně jako se rozhádaní kamarádi v situaci ohrožení dokážou chránit a podpořit, tak podpořila pravá maminka život svého dítěte. Důkazní materiál byl na světě.
 

PRACOVNÍK V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH - NEJBLÍŽE K LIDEM

Mojžíš

Jedná se o jednu z nejvýznamnějších postav Starého zákona, ale je také fascinujícím příkladem vůdce a zastánce slabých, jehož příběh rezonuje i v moderní sociální práci. 
 Co nám může tento starověký prorok nabídnout?
Od bezpráví k osvobození: Mojžíšův život začíná v útlaku a ohrožení, v době, kdy jeho lid trpí pod nadvládou faraona. Jeho rodina a on je svědkem nespravedlnosti a brutality. Jeho cesta k vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví je plná překážek, pochybností, ale především neúnavného úsilí o spravedlnost a důstojnost pro ty, kteří ji neměli. Potřeboval u toho hodně trpělivosti a vytrvalosti. Není to připomínka na každodenní snahu pracovníka v sociálních službách za práva a lepší život našich klientů? Nepotřebuje pracovník v sociálních službách také dostatek vytrvalosti ve své práci?
Vedení a změna: Mojžíš nebyl jen tím, kdo ukázal cestu, ale také tím, kdo aktivně usiloval o změnu systému. Nebál se postavit se proti mocným, aby zajistil lepší budoucnost pro svůj lid. Jeho příběh je důkazem toho, že i v těch nejtěžších situacích je možné dosáhnout pozitivních změn, pokud existuje odhodlání, vize a důvěra v Boží požehnání. V tomto bodu by bylo možné přirovnat působení Mojžíše dokonce k celé organizaci, jakou je Slezská diakonie a další neziskové organizace, které poskytují sociální služby znevýhodněným lidem. Mnoho z nich se snaží řešit systémové příčiny chudoby, vyloučení a diskriminace. Nejenže poskytují služby, ale často se angažují v advokátní činnosti, či zvyšování povědomí o problémech, aby dosáhly změn v legislativě.
 Zůstaneme však na individuální úrovni při hledání inspirativních paralel mezi příběhem Mojžíše a pracovníkem v sociálních službách.
Překonání pochybností o sobě: Mojžíš byl zpočátku neobratný řečník a tento handicap používal jako výmluvu k nepřijetí povolání. Bůh mu však zajistil podporu v jeho bratrovi Áronovi a přislíbil vést jejich slova a činy (Exodus 4, 15). Tento okamžik může sloužit jako povzbuzení pro ty, kteří o sobě pochybují a myslí si, že by roli pracovníka v sociálních službách nezvládli. Zvládání pracovní zátěže a sebe-péče: Mojžíš se ocitl v situaci, kdy celé zástupy lidí stály ve frontě k němu pro radu a řešení záležitostí, což se stalo nesmírně vyčerpávajícím a neudržitelným. Obdržel moudrou radu ohledně delegování práce a přerozdělování úkolů, aby si ulevil od pracovní zátěže. Tento krok byl klíčový a poukazuje na stále aktuální témata v sociálních službách a v diakonii, jako jsou:
    ◦ Delegování úkolů
    ◦ Budování silných týmů
    ◦ Nastavování jasných pravidel a postupů
    ◦ Využívání supervize
    ◦ Dbání na sebe-péči
Přinášení hodnot a pravidel při každodenní práci: Mojžíš přinesl lidem Desatero- ten seznam životně nejdůležitějších pravidel mezi lidmi vůbec.  
 

POVOLÁNÍ, KTERÉ LÉČÍ: LUKÁŠOVO POSELSTVÍ PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY

Lukáš

V příběhu biblické postavy Lukáše, lékaře, historika a evangelistu, najdeme fascinující paralely s naší každodenní prací v sociálních službách a v diakonii.
Lukáš, ačkoliv nebyl původem jedním z Ježíšových prvních učedníků, byl povolán k tomu, aby zaznamenal a interpretoval Jeho život. Jeho jedinečná perspektiva, která vychází z jeho profese, nám může posloužit jako silná inspirace pro naše vlastní poslání v sociálních službách.
Lukášovo povolání nebylo typické. Nebyl rybář, celník, ani rolník. Byl vzdělaný lékař, což tehdy znamenalo jakousi kombinaci dnešního lékaře, psychologa i sociálního pracovníka. Lékaři v Lukášově době nevěnovali pozornost jen tělesným nemocem, ale často pomáhali lidem i s jejich duševními a sociálními problémy. Jeho profese ho vedla k tomu, aby se zajímal o lidi na okraji společnosti, o ty, kteří trpěli a byli přehlíženi. Právě z tohoto úhlu pohledu píše své evangelium.

Ve svém textu se Lukáš zaměřuje na postavy, které by jiné prameny mohly přehlédnout. Jsou to chudí, nemocní, Samaritáni, ženy a děti – ti, kteří se často ocitali na periferii tehdejší společnosti. Lukášovy příběhy jako podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukášovo evangelium 10,25-37) nebo vyprávění o ztracené ovci a marnotratném synovi, nejsou jen krásná podobenství, ale hluboké vhledy do smyslu péče a milosrdenství. Podobenství o milosrdném Samaritánovi nás učí, že empatie nezná společenské ani kulturní hranice. Pomoc je potřeba poskytnout bez ohledu na to, zda má člověk stejný původ, názory nebo status. Lukáš také klade důraz na děti. V evangeliu připomíná (Luk 18, 16)  že i ti nejmenší a nejbezbrannější si zaslouží naši plnou pozornost a lásku. Tyto příběhy nám připomínají, že každá lidská bytost, bez ohledu na její minulost, společenské postavení či chyby, má hodnotu a zaslouží si naši pozornost a péči.

Tento postoj máme nadefinovaný i v našem Etickém kodexu Slezské diakonie.

Jako zaměstnanci sociálních služeb se každý den setkáváme s lidmi v Lukášově pozici. Vidíme osamělost, chudobu, nemoc a zoufalství. A stejně jako Lukáš, i my máme příležitost vidět v každém člověku jeho jedinečný příběh. Naše povolání je v mnohém podobné tomu Lukášovu. Jde o to, abychom léčili rány – nejen ty na těle, ale i ty na duši. Nejenže nasloucháme, ale také zapisujeme – do našich srdcí – příběhy lidí, kterým pomáháme. V naší práci také spolupracujeme s dnešními Lukáši – lékaři, kteří přijíždějí za našimi klienty jako za svými pacienty, aby se postarali o jejich fyzické a psychické zdraví. My se přitom staráme o jejich celkovou pohodu a důstojnost.
.