Téma měsíce srpen - Zdravotní profese – nenahraditelné v pracovním tým

V rámci kampaně POVOLÁNÍ přinášíme rozhovor se zdravotní sestrou a učitelkou Lucií Mészárosovou.

Otázky kladla Miriam Szőkeová, koordinátorka duchovní služby ve Slezské diakonii a nemocničních kaplanů ve Slezská církev evangelická a. v.

Měla jsem tu čest dvakrát přednášet pro Vaše studenty zdravotní školy v Českém Těšíně o duchovních potřebách pacientů. Ve Slezské diakonii máme letos rok, který je tematicky věnován povolání, a v měsíci srpnu se věnujeme zdravotnickému povolání.

Zajímá mě, jak jste se rozhodla pro své povolání zdravotní sestry a učitelky? Bylo to jednoznačné rozhodnutí, nebo cesta k němu byla klikatější?

To je opravdu zajímavá otázka, protože moje cesta k pedagogické profesi nebyla vůbec přímá.

Být zdravotní sestrou byl vždy můj sen, ale myšlenka začít učit přišla až s plynoucím časem. Nedávno jsem byla na kávě s kamarádkou, která mě dříve učila, a vzpomínaly jsme na dobu po mé maturitě, kdy jsem jí říkala, že bych nikdy nešla učit. A dnes? Dnes jsem učitelka a práci s dospívajícími doslova miluji. Je to úsměvné, jak se někdy životní cesty změní a zavedou nás na místa, kde bychom to nikdy nečekali.

Můj profesní život byl od začátku trochu klikatější. Po střední škole jsem pokračovala na vyšší odborné škole a následně jsem studovala bakaláře. Nabídka učit přišla v době, kdy jsem se připravovala na magisterské studium, ale v oboru, který s pedagogikou vůbec nesouvisel. A tak se to stalo, že jsem najednou začala pracovat ve škole, udržovala si malý úvazek v nemocnici, a navíc jsem začala studovat dvě vysoké školy současně.

Bylo to opravdu náročné období, ale zároveň i fascinující. V první třídě, kterou jsem učila jako třídní učitelka, jsme společně s mými žáky směřovali k maturitě. A v té samé době na jaře, jsem první státnice složila i já – zkoušky mě čekaly stejně jako mé žáky. V létě toho roku mě čekaly druhé státnice, které jsem dokončila dva dny před nástupem své nové třídy do prvního ročníku. Bylo to opravdu úsměvné motivovat své žáky, protože já byla na stejné cestě jako oni a motivovali jsme se často navzájem.

Celkově, i když cesta byla klikatá, nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla jí jít. Tyto zkušenosti mě nejen obohatily profesně, ale i osobně. Dnes, když se ohlédnu, vidím, jak všechno do sebe krásně zapadlo, i když tehdy to tak jasné nebylo.

To propojení mezi praktickým působením v nemocnici a odevzdáváním poznatků studentům se jeví jako ideální kombinace. A přesto - může být ještě něco navíc k tomu, neboli přidaná hodnota v rovině duchovní. Napsala jste mi, že v tom je Vám při práci obrovskou inspirací Vaše bývalá učitelka Esterka (učitelka angličtiny, dcera evangelického faráře, aktivní tvůrkyně „lidských sítí“ s vazbou na Pána Boha - pozn. autorky) – totiž při vytváření vztahů se žáky nad rámec školního prostředí. Povězte o tom trošku víc.

Propojení mezi školními a mimoškolními aktivitami je pro mě stejně důležité jako to, co se děje za zavřenými dveřmi třídy.

Občas se se žáky setkáváme i mimo školu, zejména v létě, kdy se potkáváme na různých akcích. Těší mě, že se ke mě neotáčí zády, naopak často přibíhají a hlásí se, což mi dává pocit, že náš vztah není jen o výuce, ale o vzájemné důvěře a přátelství. Jsem ráda, když ve mně žáci nevidí jen „strašáka“ nebo autoritu, ale člověka, který je tu pro ně, který je ochoten naslouchat a být jim oporou.

A není to jen o těchto neformálních setkáních. Občas dostávám pozvání od rodičů, abych se zúčastnila koncertů žáků, jejich biřmování nebo třeba bowlingu, vyjížďky na koních, či společné vycházky do hor. To jsou okamžiky, které mě opravdu těší, protože ukazují, že vztah mezi námi není jen vázaný na školu, ale že se stává součástí života i mimo ni.

Ve škole občas opravdu není dost času na to, abychom si v klidu promluvili o všem, co je potřeba, co má každý na srdci, a proto jsem otevřená těmto mimoškolním chvílím, kdy můžeme v klidu sdílet emoce a přemýšlet o věcech, které v běžném školním dni zůstávají nevyslovené.

Je milé vidět, jak rodiče těchto žáků vnímají, že jejich děti místo toho, aby trávily čas „hloupostmi“, raději tráví chvíle s třídní učitelkou, která se jim snaží pomáhat nejen v učení, ale i v osobním růstu. Tento vztah je pro mě obrovskou hodnotou, protože ukazuje, že to, co děláme, má smysl a to mě naplňuje vděčností.

Mám štěstí, že jsem i na své střední škole měla někoho, na koho jsem se mohla spolehnout, byla to Esterka, která mi byla velkou oporou v jednom z nejnáročnějších období mého života. Díky tomu vím, jak důležitá je podpora a lidskost nejen mezi učitelem a žákem, ale i v každém vztahu, který utváříme. Snažím se toto pochopení předávat dál, protože vím, jak moc může ovlivnit život člověka

Co však možnost projevovat křesťanskou víru, či křesťanské postoje v přímé práci zdravotní sestry na oddělení – v sekulárním prostředí? Jak je to v realitě?

V. E. Frankl ve své knize "A přesto říci životu ano" uvedl, že člověk sahá za sebe samého po nějakém smyslu, který má být naplněný. Je utvořený a nasměrovaný na něco, co je více, než je on sám, a tak vnímám i svou práci, protože dělat něco bez toho, aniž bychom v tom viděli určitý smysl by nás nijak neobohacovalo.

V mé zdravotnické praxi se domnívám, že víra není překážkou, ale naopak hlubokou posilou, protože si myslím, že se nemusí projevovat vždy jen slovy. Pacienti ji mohou poznat v pohledu, úsměvu, či někdy jenom tichém naslouchání. Mě samotné přináší mnohdy odvahu a sílu tam, kde medicína a odborné znalosti nemohou nabídnout jisté odpovědi.

Projevovat víru v každodenní realitě není vždy snadné, protože i když je víra světlem, které nás vede, jsme stále jen obyčejní lidé, někdy unavení, někdy zraněni s vlastními starostmi, které není jednoduché nechat za dveřmi pracovního prostředí, i když se tomu celý život učíme. Občas chybujeme, nejsme dokonalí. Umět si přiznat vlastní hranice, požádat o odpuštění, omluvit se, začít znovu, to všechno jsou projevy víry, která není pouze ideálem, ale žije v každodenním zápase.

Děkuji krásně za rozhovor a přeji hodně sil, radosti a Božího požehnání.

Miriam Szőkeová

koordinátorka duchovní služby ve Slezské diakonii

https://www.slezskadiakonie.cz/o-nas/duchovni-sluzba/

Kampaň POVOLÁNÍ přináší informace o povolání v sociálních službách a to ve dvou rovinách. Konkrétně komunikujeme hlavní pracovní pozice ve smyslu povolání jako profese, ale rovněž i ve smyslu celoživotního závazku čímž rozumíme poslání. https://www.slezskadiakonie.cz/o-nas/rok-povolani/

Kampaň POVOLÁNÍ jsme v duchovní službě doplnili biblickými postavami a jejich příběhy. V Bibli nalezneme mnoho různých osob, příběhů a situací, kdy Bůh někoho povolal do určité služby, či úkolu.

https://www.slezskadiakonie.cz/.../duchovni.../rok-povolani/

Zdravotní sestry, fyzioterapeuti a další odborníci jsou klíčovou součástí týmů v pobytových sociálních službách. Jejich péče propojuje odbornost s lidskostí a výrazně přispívá ke kvalitě života klientů. Sociální oblast umožňuje zdravotníkům budovat hlubší vztahy, být součástí každodenního života klientů a přinášet radost i v běžných chvílích. Tato práce má smysl!

Nabídka volných pracovních míst ve Slezské diakonii aktuálně zde: https://www.slezskadiakonie.cz/.../nabidka-volnych.../