Rozhovor s Janou Jarošovou

Jak dlouho se pohybujete v sociální oblasti a co Vás do ní přivedlo?
Pomoc lidem pro mě byla vždycky důležitá. Ani jsem nad tím nikdy nemusela moc přemýšlet nebo bilancovat, zda se chci realizovat v pomáhající profesi nebo patřím někde jinde. Taky proto jsem si už na střední škole bez váhání vybrala jako svůj hlavní obor sociální, zdravotní a pedagogickou činnost. A právě mezi těmito třemi obory se pohybuji stále. Za velkou životní zkušenost považuji mé působení ve zdravotnictví, kdy jsem si po 8 letech praxe uvědomila, že se potřebuji vydat na jinou cestu. A tak jsem se s nadšením a zvědavostí v roce 2010 přihlásila na výběrové řízení do Slezské diakonie a začala pracovat ve službě sociálně terapeutické dílny jako pracovník v sociálních službách.

Vím, že jste se věnovala ve Slezské diakonii různým aktivitám a jednou z nich byl také tříletý projekt Společně v jedinečnosti. O co v projektu šlo a co jste se tímto projektem naučila?
Když jsem viděla náplň aktivit Společně v jedinečnosti, byla jsem nadšená. Tak komplexní projekt jsem ještě nezažila. Líbila se mi ta provázanost. Projekt byl zaměřen na rozvoj multidisciplinární spolupráce. Aktivity byly věnovány profesionalizaci pracovníků sociální rehabilitace a sociálně aktivizační služby formou dlouhodobých výcviků, které byly zaměřeny na inovativní metody sociální práce. Po proškolení pracovního týmu následovala podpora dětí s autismem a dospělých lidí se zkušeností 
s duševním onemocněním s cílem implementovat nové metody práce. Nechyběla ani osvětová činnost s cílem přiblížit téma duševní zdraví široké veřejnosti. Projekt mě naučil s jistotou se pohybovat v multidisciplinární spolupráci. Ale za největší přínos považuji změnu mé osobnosti prostřednictvím výcviku v Otevřeném dialogu a modelu CARe (nyní podpůrný vztahový přístup).   

Působíte aktuálně jako metodička pro oblast Pobeskydí. Co považujete z hlediska kvality poskytovaných služeb za klíčové bez ohledu na druh služby? Jak se pozná kvalitní služba?
Kdybych měla odpovědět jen jednou větou, řekla bych: „Kvalita není zadarmo“. Kvalita není statická, vyžaduje pozornost, péči a je v neustálém procesu a vývoji. Kvalita se neudělá sama, potřebuje týmovou souhru a vědomou spolupráci. Mně hodně pomáhá srovnávat kritéria kvality sociální služby s kritérii kvality běžně dostupné služby, jako je např. restaurace, hotel, kadeřník nebo donášková služba. Přála bych si, aby do hodnocení a nastavování kvality sociálních služeb byli více zapojeni přímo její příjemci, protože je považuji za kompetentní odborníky. Kvalitní sociální služba je poskytována v souladu s legislativou, má motivované a proškolené pracovníky, je dostupná a dokáže flexibilně reagovat na potřeby v regionu. Daří se jí zlepšovat nepříznivou situaci člověka a má kladné hodnocení zejména od svých příjemců.  

Ve Slezské diakonii pracujeme více než 20 let systémově na aktivitách podporujících rozvoj kvality. Které z těchto nástrojů vidíte jako užitečné?
Moc se mi líbí podpora, která je zaměřena na rozvoj silných stránek sociální služby. Vidím v tom přínos, protože věřím, že služba může růst a kvést více, když zná svůj potenciál. Mám zkušenost, že pozitivní zpětná vazba má silný motivační účinek. Jsem vděčná, že máme možnost náhledu na naši práci lidmi, kteří přicházejí zvenčí, vnímám je jako erudované a velmi moudré osobnosti, od kterých se stále učím.  

S týmy jednotlivých služeb pracujete na metodikách, pracovních postupech a dalších praktických materiálech. Jak z těchto materiálů udělat živé dokumenty, které se dobře přizpůsobují potřebám lidí?
Děkuji za tu otázku. Měli jsme před nedávnem audit kvality v sociální rehabilitaci, myslela jsem si, že máme nastavené nové, aktuální a inovativní pracovní postupy. Zjistila jsem ale, že to nestačí. Pokud mají pracovní postupy skutečně žít, musí se 
o nich více mluvit, musí se více sledovat, zda stále odpovídají současným potřebám, které se mnohdy mění z týdne na týden, nebo dokonce ze dne na den. Je potřeba mluvit s týmem o tom, zda těm slovům v metodikách rozumíme všichni stejně. Klást si otázky: daří se pracovníkům pracovat podle postupů? A pokud ne, co jim v tom brání, co by potřebovali jinak? Živost metodických materiálů lze udržovat týmovou prací na jejich obnově, ověřováním v praxi a srozumitelností. 

Co potřebují lidé v přímé práci, aby svou práci mohli dělat dobře? 
Ideální by bylo zeptat se přímo jich. Ale když to vezmu z pohledu člověka, který také v přímé práci nějaký čas působil, myslím, že pro dobře odvedenou práci je zapotřebí mít příznivé a lidsky nastavené pracovní prostředí. Dostat jasnou zprávu 
o existenci a způsobu naplňování hodnot sociální práce, smyslu a cíli služby. Mít parťáka, někoho, na koho se můžu obrátit a sdílet s ním své radosti, ale i pochybnosti. 

Jak se dá hodnotit dopad kvalitní služby do životů jejích klientů či širšího okolí?
Samozřejmě existují obecně nastavená kritéria toho, jaký má mít služba výsledek. Ale každý člověk je jedinečný a jedinečné jsou i jeho potřeby, jeho osobnost a životní okolnosti, které ho přivedly do nesnází. Proto by hodnocení mělo pracovat 
i s individuálně nastavenými kritérii, které si člověk s pracovníkem nastaví hned při počátku spolupráce. Individuálně určená kritéria by měla obsahovat nejen výsledek spolupráce, ale i to, podle čeho se pozná, že je výsledku dosaženo. Když to uvedu na příkladu, pracovník by se měl člověka hned na začátku spolupráce ptát, podle čeho se v průběhu nebo na konci spolupráce pozná, že se situace zlepšila?  

Máte nějaké motto pro kolegyně a kolegy, které Vás samotnou povzbuzuje v práci na kvalitě?
Mám jich více. Ale nejoblíbenější jsou asi tyto tři:  „Naděje tu vždycky je“, „Méně je více“ a „Cesta je cíl“.   

Rozhovor s Janou Jarošovou vedla Romana Bélová.