Rozhovor s Gabrielou Lhotskou

Můžete nám přiblížit svou cestu ve Slezské diakonii?
Ve Slezské diakonii pracuji šestnáct a půl roku. Začínala jsem jako koordinátorka střediska a sociální pracovnice v úplně nové službě, která vznikala v návaznosti na transformaci Zámku Nová Horka. Konkrétně šlo o sociálně terapeutické dílny EFFATHA Nový Jičín.

Při práci v EFFATHĚ jsem stále silněji vnímala, že lidem chybí návazná podpora, aby mohli najít práci a zůstali v ní dlouhodobě. Potřebovali někoho, kdo pomůže propojit jednotlivé služby, další důležité aktéry, aby jejich podpora nebyla roztříštěná, ale směřovala ke společnému cíli – k větší samostatnosti klienta a podle jeho možností také k posunu na trh práce. Právě z této potřeby jsem se rozhodla založit službu sociální rehabilitace RÚT Nový Jičín. Později vznikly také sociálně terapeutické dílny EFFATHA Kopřivnice. Už tehdy jsem si začala stále více uvědomovat, že žádná služba nemůže dobře naplňovat potřeby člověka sama. Potřebuje znát své místo v širší síti podpory, spolupracovat s ostatními a pomáhat klientovi, aby se v této síti neztratil.

Později jsem se rozhodla zúčastnit výběrového řízení na pozici vedoucí oblasti Novojičínsko, která se tehdy oddělovala od oblasti Bruntál–Krnov–Nový Jičín. Od roku 2020 tedy pracuji jako vedoucí oblasti, ale zároveň zůstávám vedoucí střediska RÚT Nový Jičín. Díky tomu mám stále přímý kontakt s praxí – rozumím práci vedoucích služeb a současně vnímám skutečné potřeby klientů. Mohu tak pružněji reagovat na potřebu spolupráce a rozvoje, a to nejen v této službě, ale v celé oblasti. Cítím se více užitečná při plánování služeb v regionu. Svou profesní cestu proto nevnímám jen jako postup mezi jednotlivými pozicemi. Je to pro mě také cesta od budování jednotlivých služeb k vědomému propojování lidí, odborností a organizací ve prospěch klientů.

Jste v práci týmovým člověkem, nebo raději řešíte věci sama?
To je otázka, která mě vede k hlubšímu zamyšlení. Mám-li být upřímná, v minulosti jsem byla zvyklá řešit mnoho věcí hlavně sama, ať už šlo o vizi, strategii nebo směřování služby. Potřebovala jsem mít nejprve sama jasno v tom, kam chceme dojít. Postupem času jsem ale získávala větší citlivost vůči tomu, co se děje kolem mě – k souvislostem, potřebám lidí i ke zdánlivým drobnostem, které mohou být pro další vývoj velmi důležité. Začala jsem si mnohem více uvědomovat, že můj pohled není jediný možný ani jediný správný a že dobré řešení často vznikne právě setkáním různých zkušeností.

Považuji se především za vizionářku. Dokážu vidět možnosti dalšího rozvoje a nadchnout se pro nové věci. Současně jsem ale pochopila, že samotná vize nestačí. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří ji prověří svým pohledem, pomohou jí dát konkrétní podobu, převezmou za ni část odpovědnosti a budou ji společně se mnou dál rozvíjet. Bez lidí kolem sebe bych mnohé věci nikdy nedotáhla do dnešní podoby. Spolupráce se proto pro mě postupně stala nepostradatelnou – nejen jako způsob, jak uskutečnit nápad, ale také jako podmínka jeho kvality a dlouhodobé udržitelnosti.

Učím se také své nápady nepředkládat jako hotová řešení, ale otevírat je k diskusi. I když mé vizionářství a rozzářené oči plné nových nápadů někdy kolegy trochu děsí, snažím se je nezahlcovat a hledat cestu, aby v těch věcech společně se mnou viděli smysl. Někdy je potřeba myšlenku upravit, někdy jí dát čas a někdy se také stáhnout. I o tom spolupráce je. Nejde o vlastní sebeprosazení, ale o společné hledání nejlepšího řešení.

Spolupráce je pro mě především o vztazích. A vztahy jsou pro mě vedle kvality na prvním místě. Potřebuji cítit, že jsem součástí týmu a že si navzájem rozumíme. Neznamená to, že si všichni jen přikyvujeme. Naopak mám ráda, když se mi kolegové nebojí říct odlišný názor. Právě prostředí, ve kterém se lidé mohou bezpečně ozvat, přinášet jiné pohledy, klást otázky a také přiznat nejistotu, považuji za podmínku kvalitní spolupráce. Rozdílnost názorů nevnímám jako ohrožení, ale jako možnost podívat se na věc úplněji. Důležité je, aby mezi námi zůstávala důvěra, pochopení, vzájemná úcta a respekt.

Dnes bych tedy řekla, že jsem týmový člověk, i když cesta k tomu vedla přes zkušenost, že všechno sama zvládnout nemohu – a ani by to nebylo správné. Jsem vztahový člověk a spolupráce je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí. Je vztahem mezi kolegy, službami i partnery, ale zároveň také odborným nástrojem: propojuje různé zkušenosti a kompetence, umožňuje vidět situaci člověka v širších souvislostech a přijímat kvalitnější rozhodnutí. Když člověk spolupracuje, je silnější – a silnější i kvalitnější je díky tomu také služba.

Co vás na vaší práci těší?
Svou práci miluji pro její různorodost a pestrost. Je to práce, která dává smysl – práce s lidmi a pro lidi. Baví mě přemýšlet, jak věci dělat jinak a jak neustále prohlubovat kvalitu toho, co děláme. A nejvíc mě těší, když ve mně kolektiv, se kterým pracuji, vidí člověka, o kterého se může opřít.

V jakých rovinách života Slezské diakonie se spolupráce uplatňuje a co dobrého přináší organizaci, jejím partnerům i lidem, které podporujeme?
Spolupráce je všude kolem nás a probíhá v několika rovinách. 
V každodenní práci propojuje kolegy a různé odbornosti při podpoře konkrétních klientů. Pomáhá nám dívat se na jejich situaci komplexněji, nejen z pohledu jedné služby nebo jedné profese, a hledat řešení, která na sebe navazují.
Jinou rovinu představuje kolegiální spolupráce vedoucích, a to i napříč různými druhy služeb. Vzájemně sdílíme své zkušenosti, radíme se a podporujeme se při řešení pracovních, personálních i organizačních situací. V rámci oblasti si pak dokážeme pomoci také v personálně náročných obdobích. Metodicky se propojujeme v ceších, kde sdílíme odborné podněty a příklady dobré praxe. Nemusíme tak každý hledat řešení znovu sám a můžeme se učit jeden od druhého.

Význam této vnitřní spolupráce vidím především v tom, že na složité situace nejsme sami. Společně můžeme nacházet řešení, která by jednotlivce třeba ani nenapadla. Posilujeme tím soudržnost a odolnost organizace, zachováváme kontinuitu podpory a rozvíjíme kvalitu služeb. V konečném důsledku z toho má prospěch především klient, protože jeho potřeby můžeme řešit rychleji, citlivěji a v širších souvislostech.

Stejně důležitá je spolupráce navenek. Chceme být otevřenou a důvěryhodnou součástí míst, kde naše služby působí, znát jejich obyvatele a rozumět jejich potřebám. Spolupracujeme proto s městy, dalšími sociálními a zdravotními službami, školami, zaměstnavateli, spolky, místními církvemi, dobrovolníky i dalšími lidmi v komunitě. Nechceme být službou, která v daném místě pouze sídlí, ale která je přirozenou součástí jeho života.

Církve mohou být důležitým partnerem právě proto, že jsou přirozenou součástí místního života, znají konkrétní lidi a často dokážou zachytit potřebu pomoci dříve, než se člověk obrátí na odbornou službu. Mohou tak propojovat odborné služby s přirozenou podporou rodiny, sousedů, dobrovolníků a dalších lidí v komunitě. V tom vidím jejich jedinečnou roli – mohou být lidem nablízku v jejich běžném životě a současně jim pomoci najít cestu k potřebné odborné podpoře.

Se školami spolupracujeme například v rámci preventivního programu „Blázníš? No A!“. Vedle samotné realizace programu jim předáváme kontakty na odborníky a informace o možnostech navazující pomoci. Celorepublikově se díky programu propojujeme také s dalšími službami, sdílíme zkušenosti, příklady dobré praxe i know-how a učíme se od sebe navzájem.

Důležitými partnery jsou rovněž donátoři – města i firmy, které nás podporují finančně, prostřednictvím firemního dobrovolnictví nebo osobním zapojením svých zaměstnanců. Taková partnerství pro mě nestojí pouze na získávání prostředků. Jejich základem jsou dlouhodobé vztahy, transparentnost, otevřenost a vzájemná důvěra. Stejně důležité je umět vyjádřit vděčnost a poděkovat za pomoc, které se nám dostává.

Když se lidé navzájem znají a přirozeně se setkávají, ubývá nejistoty, obav i předsudků. Zároveň se informace o dostupné pomoci mohou snáze dostat k člověku, který ji potřebuje – ať už pro sebe, pro někoho blízkého nebo pro člověka ve svém okolí.
Spolupráce proto pro mě není cílem sama o sobě. Je prostředkem k tomu, aby podpora nebyla roztříštěná, aby jednotlivé kroky na sebe navazovaly a aby nikdo nepropadl mezerami mezi službami a systémy. Každý může nabídnout to, v čem je dobrý, a společně můžeme dokázat mnohem více.

Jaká je podle vás vazba mezi spoluprací, inovativností a udržitelností aktivit?
Na začátku bývá vize, touha po změně a po rozvoji – potřeba dělat věci jinak. Ne vždy si přitom říkáme: ‚Chci být inovativní.‘ Spíš cítíme, že dosavadní způsob už nestačí nebo neodpovídá skutečným potřebám lidí. Jeden člověk může přinést nápad, ale teprve spolupráce jej prověří z různých pohledů, dá mu konkrétní podobu a umožní jej uvést do praxe. Společná odpovědnost pak rozhoduje o jeho udržitelnosti. Pokud inovace zůstane spojena pouze se svým autorem, může s jeho odchodem snadno zaniknout. Když ji ale tým přijme za svou, průběžně ji vyhodnocuje a dál rozvíjí, stává se přirozenou součástí kvality služby.

Jaké vidíte překážky v přístupu založeném na spolupráci?
Překážkou bývá nedostatek pokory, sebestřednost a neochota naslouchat druhým nebo měnit vlastní postupy. Spolupráce vyžaduje otevřenost i ochotu uznat, že lidé kolem nás jsou odborníky ve své oblasti a že jejich pohled může být stejně důležitý jako ten náš. Bránit jí ale mohou také velmi praktické věci: nedostatek času, nejasné role, slabá komunikace, rozdílná očekávání nebo obava ze ztráty kontroly. Proto je důležité na začátku pojmenovat společný cíl, odpovědnost jednotlivých lidí i způsob, jakým budeme sdílet informace a rozhodovat. Spolupráce neznamená, že se vždy ve všem shodneme. Znamená, že rozdílné pohledy dokážeme využít ve prospěch klienta a kvality služby.
Největší překážkou si však člověk často bývá sám – zejména ve chvíli, kdy přestane být ochotný učit se od druhých.

Velkým tématem současného vývoje sociálních služeb je multidisciplinarita. Jak byste ji charakterizovala a co je v ní z vašeho pohledu klíčové?
Multidisciplinarita pro mě znamená, že lidé z různých profesí a prostředí spojují své znalosti, zkušenosti a kompetence ve prospěch konkrétního člověka. Nejde jen o to, aby se kolem jednoho stolu sešlo co nejvíce odborníků. Podstatné je, aby všichni rozuměli společnému cíli, věděli, co mohou nabídnout, a jejich kroky na sebe skutečně navazovaly. Znamená to také vědomí, že na věci nejsem sama. Jak připomíná známá Werichova píseň, každý umí něco jiného a společně dokážeme mnoho.

Za klíčové považuji partnerství a rovnocenný vztah. Multidisciplinarita není soutěž o to, kdo je důležitější nebo kdo toho udělal víc. Potřebuje otevřenou komunikaci, jasné role, vzájemný respekt a bezpečné sdílení potřebných informací. Středem spolupráce přitom musí zůstat klient – jeho potřeby, cíle, možnosti a také jeho hlas. Odborníci nemají rozhodovat o člověku bez něj, ale hledat řešení společně s ním a s lidmi, kteří jsou pro něj důležití.

Když za námi přijde klient, který řeší nějaké trápení, jako první přemýšlím, kdo všechno by mu mohl pomoci. Kdo ho může podpořit v jeho přirozeném okolí? Kdo je pro něj důležitý? Jaké služby či odborníky už využívá a koho dalšího má smysl s jeho souhlasem zapojit? Právě tím pro mě multidisciplinární přístup začíná: nesoustředíme se na „problém“, ale společně se díváme na člověka v kontextu jeho života, na to dobré a hledáme koordinovanou podporu, která je pro něj skutečně užitečná.

Můžete sdílet konkrétní zkušenost, kdy mezioborová spolupráce dobře fungovala a pozitivně ovlivnila život člověka?
Uvedu příklad jednoho klienta, jehož identitu a některé okolnosti příběhu záměrně pozměňuji. V rámci služby RÚT pravidelně navazujeme kontakt s lidmi již během hospitalizace v psychiatrické nemocnici, pokud mají o tuto podporu, setkání zájem. Usnadňuje to jeho návrat domů. Tento klient měl za sebou opakované hospitalizace, které souvisely mimo jiné s užíváním návykových látek, přerušováním medikace a postupnou ztrátou podpůrné sociální sítě. Tentokrát sám projevil zájem spolupracovat, aby snížil riziko další hospitalizace. Společně s klientem a jeho ošetřujícím lékařem jsme si proto vyjasnili vzájemná očekávání a dohodli realistické kroky, protože jeho motivace bývá proměnlivá a potřebuje průběžnou podporu.

Do spolupráce jsme zapojili sociálního pracovníka, peer konzultanta, psychologa se specializací na závislosti, individuální setkávání, podpůrnou i výtvarnou skupinu, ve které může klient stavět na svých silných stránkách. Pravidelnost v užívání medikace nyní podporuje terénní, domácí zdravotní služba. Zároveň s klientem plánujeme postupné kroky ke změně bydlení a mapujeme další aktéry v místě, kam by se chtěl přestěhovat; do budoucna zvažujeme také zapojení centra duševního zdraví, které má v našem regionu teprve vzniknout. Tento příklad pro mě ukazuje, že mezioborová spolupráce není jednorázové předání kontaktu. Je to společně vytvořená a průběžně koordinovaná síť podpory, ve které klient zůstává aktivním partnerem a každý zapojený přináší to, co může pomoci udržet změnu i po návratu do běžného života.

Co je podle vás důležité, aby se v oblasti multidisciplinarity dále rozvíjelo nebo posouvalo?
Především bych si přála, aby multidisciplinarita nebyla vnímána jako ohrožení vlastní odbornosti, ale jako příležitost tuto odbornost dobře využít v souvislostech. Potřebujeme rozvíjet schopnost vést společný dialog, jasně vymezovat role, sdílet informace bezpečně a s respektem k právům klienta a také společně vyhodnocovat, zda naše spolupráce skutečně přináší změnu do jeho života. Důležité je učit se od sebe navzájem a vytvářet prostředí, ve kterém se lidé nebojí přiznat, že něco nevědí nebo že potřebují pomoc jiného odborníka. Právě to nepovažuji za slabost, ale za projev profesionality.

Máte nějakou vizi pro rozvoj mezioborové spolupráce na Novojičínsku?
Mou vizí je prohlubovat spolupráci mezi jednotlivými aktéry na Novojičínsku a podporovat jejich vzájemnou otevřenost. Důležité je, abychom o sobě věděli, znali své možnosti a nevnímali se jako konkurence, ale jako partneři. Přála bych si vytvářet více příležitostí k pravidelnému setkávání, sdílení zkušeností a společnému pojmenovávání potřeb lidí v regionu. Do této spolupráce bych si přála více zapojovat také místní komunity, spolky a církve. Mohou vytvářet prostor pro setkávání, dobrovolnictví a sousedskou pomoc, ale také citlivě předávat informace o tom, kde je dostupná odborná podpora. Neměli bychom se propojovat teprve ve chvíli, kdy nastane problém. Důvěru a pevné vztahy je potřeba budovat dlouhodobě, v běžném každodenním kontaktu. Když se známe, méně se jeden druhého obáváme, dokážeme si dříve všimnout potřeb lidí kolem nás a lépe víme, na koho se obrátit. Pokud budeme znát své kompetence, kontakty a možnosti a dokážeme včas koordinovat své kroky, můžeme předcházet tomu, aby člověk propadl mezerami mezi jednotlivými systémy. Každý pak může nabídnout to, v čem je dobrý, a společně můžeme vytvářet řešení, která budou smysluplná, dostupná a dlouhodobě udržitelná.

Rozhovor s Gabrielou Lhotskou vedl Milan Letošník