Péče o člověka s poruchou paměti a komunikace s ním

Délka čtení: 3 min., 10 sec.
Péče o člověka s poruchou paměti a komunikace s ním

….takto se jmenoval poslední z workshopů pořádaných v rámci projektu Slezské diakonie „Podpora pečujících osob v Pobeskydí II, který se konal v SEN Centru Třanovice. 

….takto se jmenoval poslední z workshopů pořádaných v rámci projektu Slezské diakonie „Podpora pečujících osob v Pobeskydí II, který se konal v SEN Centru Třanovice. 

Účastníci se společně s lektorkou prakticky zamýšleli nad různými projevy, které demence u jejich opečovávaných způsobuje, jaké emoce nemocný, ale i pečující prožívá a jak na tyto situace v běžném životě reagovat. 

Společně se snažili ujednotit si myšlenky v oblasti nastavení hranic v péči o nemocného a to tak, aby byli schopni žít plnohodnotný život… což není vůbec jednoduché. Při poslechu zkušeností nejen ostatních účastníků kurzu ale i lektora, mnozí pochopili, že to, co prožívají je úplně v pořádku a nejsou v tom sami.

Jako velmi přínosné a emotivní byly také vnímány osobní zpovědi pečujících… např.

„Do teďka jsem se nezvládla s tím vyrovnat. Já jsem a byla jsem hodně přecitlivělej člověk. Víte, co bylo nejhorší? Já jsem jí nedokázala pomoci. Já jsem pomohla v životě tolika lidem, já jsem pracovala na spádový chirurgii, tolika lidem jsem dokázala pomoct, ale vlastní mámě jsem nedokázala, ať jsem se snažila sebevíc.

 Mezi další témata, která se na workshopu probírala byl pocit viny, který snad každého pečujícího sužuje. Pečovatelé často viní sebe sama za jakýkoliv nezdar v průběhu péče, z případné hospitalizace, z toho, co neudělali a měli udělat, že zanedbávali vlastní rodinu, popřípadě z vlastních negativních emocí nejen vůči sobě, opečovávanému ale i okolí, světu. apod.

Proto je velmi důležité, aby si uvědomovali, že na všechno nejsou sami, že se mohou v případě potřeby na někoho obrátit, požádat o pomoc. Že každý z nás má vlastní život a je v pořádku a plně legitimní, když ho chce žít a netrestat se za tyto pocity. Když už se rozhodneme pečovat nebo pečujeme o svého blízkého, pak je dobré snažit se s touto situací smířit, nebrat si chování nemocného osobně, snažit se v rámci možností relaxovat, šetřit své síly, nevinit se za případnou hospitalizaci a v neposlední řadě přijmout fakt, že se jedná o smrtelné onemocnění.     

Mezi základní kontakty, které může široká veřejnost využít patří především www.alzheimer.cz , kde jsou pro pečující zpracovány a volně přístupné brožury „Na pomoc pečujícím osobám“ a „Jak upravit domov člověka s demencí“. Tyto brožury pomáhají pečujícím krok po kroku seznámit se s danou problematikou péče, praktickými návody, jak s nemocným komunikovat a ukázkami, jak je možné upravit domov nemocného, tak aby to ulehčilo život nejen jemu, ale také péči toho, kdo se aktivně o nemocného stará.

Závěrem chci poděkovat všem pečujícím, kteří se workshopu zúčastnili, popřát jim mnoho sil, nadhledu, lásky a pochopení v péči o své blízké a lektorce Martě Machové poděkovat za cenné informace a zkušenosti, které nám na semináři předala.

Hana Adamčíková