Pracuji v sociálních službách a jsem na to hrdý/á

Výstava "Pracuji v sociálních službách a jsem na to hrdý/á" je studentským projektem praxe studentů Ostravské univerzity realizovaná ve spolupráci se Slezskou diakonií. Cílem výstavy je připomenout důležitost a prestiž oboru sociální práce. Jde o autentické příběhy pracovníků Slezské diakonie, rozhovory týkající se například jejich motivace pro výkon profese nebo vnímání hrdosti k výkonu jejich povolání. Rozhovory jsou doplněny o kreslené komiksy a fotografie jednotlivých pracovníků zachycených při práci. Díky výstavě můžete zjistit, která z metod či technik sociální práce je v praxi sociálního pracovníka důležitá, co jim ztěžuje výkon profese, co by rádi změnili, ale také, proč svou práci milují a jsou na ni hrdí.

Výstava je putovní:
1. - 18. listopadu 2022: Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity
22. - 3. prosince 2022: Radnice Města Nový Jičín
5. - 31. prosince 2022: Knihovna Slezské diakonie v Českém Těšíně
1. - 28. února 2023: Vyšší odborná škola sociální Ostrava

 

img

Daniela Kotalová

Pracuji v sociálně-terapeutické dílně EFFATHA Slezské diakonie v Novém Jičíně již 10 let jako pracovník v sociálních službách.
Cílová skupina, se kterou nyní pracuji, jsou lidé s mentálním a kombinovaným handicapem a lidé s PAS.
Hlavní náplní mé práce je učit klienty pracovním dovednostem a technikám zejména v keramické dílně, také se věnujeme expresivním terapiím, hlavně teatroterapii, máme svůj vlastní divadelní soubor. Důležitou částí mé práce jsou sociální nácviky s klienty, opakování trivia, rozvoj sebeobslužných činností.
Mé nejvyšší dosažené vzdělání je Speciální pedagogika pro výchovné pracovníky na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Rozhovor s paní Kotalovou

Proč jsem se rozhodl/a pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Moje cesta k této práci nebyla přímá, mé původní zaměření bylo zcela jiné, a to v reklamním studiu. Díky svým koníčkům a výtvarným aktivitám, které jsem učila děti na základní škole, jsem postupně poznávala děti i dospělé se speciálními potřebami a zjistila, že práce s nimi mne naplňuje, je to výzva a tímto směrem chci jít. Radovat se s nimi, hledat možnosti, pomáhat a spolupracovat. Po studiu na VŠ jsem hned získala místo v terapeutických dílnách, kde mohu spojit a využít všechno, co jsem se za svůj život naučila, co mám ráda. 

Proč jsem hrdý/á na to, že pracuji v sociálních službách 
Neskromně můžu říci, že jsem hrdá na svou práci a prožívám dvojí hrdost. Hrdost na klienty, se kterými pracuji, na společné úspěchy, velké i malé pokroky, na to, když najdou sílu překonat svůj handicap a posunout se na cestě k samostatnosti, vlastně i na to, že mne už v něčem nepotřebují. Taky jsem hrdá na sebe, díky své práci jsem zcela jistě trpělivější, tolerantnější, rozhodnější a zároveň i pokornější k životu.

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Všechny.  Stejně jako lidé, se kterými pracujeme, jsou rozdílní, tak i přístup ke každému z nich se liší. Každý z našich klientů už má za sebou nějaký životní příběh. Je pro mne důležité znát co prožili, jakým způsobem je to ovlivnilo. Takže kazuistika, zkušenosti kolegů, samotných klientů, jejich blízkých, komunikace, pozorování.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád/a změnil/a
Tady mne napadá: „jaké si to uděláš, takové to máš“. 
Samozřejmě jako každý, mám činnosti oblíbené a také ty nutné. Tou méně oblíbenou činností je administrativa a tvorba individuálních plánů. Individuální plány (IP) vnímám jako velmi důležité pro rozvoj klienta, aby všichni pracovníci „táhli za jeden provaz“, ale raději se věnuji klientům než-li „papírům“. Chápu, že jsme „zavázáni“ svým donátorům a naše práce musí mít „výsledky“, ale to by nikdy a nikde nemělo být prioritou. Klient by vždy měl zůstat na prvním místě.
A to je jedna z věcí, které bych případně ráda změnila – moci se věnovat více klientům a méně administrativě. 
Jsem si vědoma, že obtížné a neoblíbené úkoly jsou však součástí každé práce. 
Důležité je pracovat v dobrém kolektivu, kde se můžu spolehnout na radu, konzultaci, pomoc a podporu kolegy. Ve špatném kolektivu se pak naopak i ty nejjednodušší věci stávají těžkými.

Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let 
Chtěla bych být aktivní, zdravá a pracovat ve stejné oblasti. Svět prochází těžkým obdobím, dotýká se to každého z nás, pracovně i lidsky. Doufám a věřím, že bude lépe a služby pro potřebné se budou moci dál rozvíjet bez nutných škrtů, budou stále dostupné všem, kteří je k plnohodnotnému životu potřebují. Mé přání by bylo, aby práce v sociálních službách byla oceňována ve všech jejích podobách, bez rozdílu, zda pracuji se seniory, dětmi, lidmi bez domova, s rizikovými skupinami.

img

 


img

Vít Raška

Ve Slezské diakonii pracuji již 8 let. Začal jsem na pozici pracovníka v sociálních službách v sociálně terapeutických dílnách v Novém Jičíně, pak jsem šest let jsem pracoval v sociální rehabilitaci jako sociální pracovník a koordinátor střediska a od letošního ledna jsem opět v sociálně terapeutických dílnách EFFATHA, tentokrát v Kopřivnici na pozici sociálního pracovníka.
Aktuálně pracuji s cílovou skupinou osoby s mentálním a kombinovaným postižením.
Polovinu dne je hlavní náplní mé práce přímá práce s klienty, kdy mám na starost dřevařsko-košíkářskou dílnu a některý dny jezdím i do našeho detašovaného pracoviště v zahradnictví.  Druhou polovinu pracovních dní zaplní papírová práce – od denních záznamů, statistik, metodik, individuálních plánů až po vyplňování různých dotazníků jako je například tento.
Mé vzdělání? Střední školou jsem lesník, ale zjistil jsem, že bych chtěl pracovat s lidmi, a proto jsem si dálkově dostudoval bakaláře sociální práce a ze zájmu ještě bakaláře teologie.

Rozhovor s panem Raškou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Žil jsem rok v Brně, kde křesťané z komunity S´Egidio dochází jednou týdně za lidmi bez domova. Těmto lidem nabízí horkou kávu a bagetu, ale dělají to tak, že na každého člověka, kterému dají jídlo je jeden dobrovolník, který si s ním třeba půl hodiny prostě jen vykládá o běžných věcech. Místní městská policie nám říkala, že v ten den jsou lidé bez domova méně opilí, protože se těší na setkání a nechtějí být mimo. Několikrát jsem se toho jako dobrovolník účastnil a ta zkušenost byla klíčová – zjistil jsem, že pomoc může vracet důstojnost, a ne ji naopak brát, jako je tomu často ve stylu: „Já jsem tady ten chytrý a bohatý, a tak ti kousek svého bohatství hodím, dám ti dobrou radu, a ještě se budu cítit dobře.“
Pomáhat neznamená „jen“ dávat peníze, ale být osobně přítomný a vždy myslet na to, aby způsob, jakým pomáhám zachoval důstojnost druhého.

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Protože jsme často měkká síla (soft power) která nedonucuje, netlačí, ale musí být sama o sobě pružná, přitažlivá, důvěryhodná. V obou druzích služeb, ve kterých jsme zatím pracoval, byli klienti vždy ze své vlastní vůle a i aktivita, kterou do spolupráce vložili záležela na nich – je pak na sociálním pracovníkovi, aby ukázal, co spolupráce klientovi přinese, a aby důvěryhodnost byla nejvzácnějším zdrojem. Bez toho se spolupráce rozpadá. Kdo má tuto zkušenost jako já, bude vědět, jak to myslím.
Do hry vstupují další účastníci – úřady, lékaři, rodina, někdy opatrovníci a sociální pracovník nevystupuje z pozice síly, ale spíš prostředníka, mediátora. 
Ale nejvíc hrdý jsem samozřejmě na to, když např. jedu kolem firmy, kde již několikátý rok pracuje klient/klientka, který dlouhodobě nepracoval/a skrze mentální postižení nebo chronické duševní onemocnění a ve spolupráci se službou si tuto práci našel a nyní se mu daří práci si udržet, nebo když potkám klienta, který ve spolupráci se službou překonal nějakou obdobnou situaci. Jsem hrdý, že jsem toho součástí.
 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Je pro mě klíčové, a to nejen v práci, mít vztahy na rovině dospělý – dospělý, subjekto – subjektový přístup. Mám zkušenost, že tak to funguje. Pořád jsme ještě nedozrál na úroveň např. otevřeného dialogu, ale tuším, že právě tímhle směrem vede správná cesta.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Je náročné, že člověk musí mít motivaci v sobě. Stává se, že okolí nerozumí tomu, k čemu naše povolání slouží, snižují jeho hodnotu apod. Ať si laskavý čtenář vzpomene na sociální pracovníky v českých filmech a seriálech – většinou jsme představování nějakou „herdeg“ babou, která bere lidem bez důvodu děti, nebo razítkem zamítá žádosti lidí v složité finanční situaci. Jen člověk, kterého se to týká, většinou ví, co vše v česku pokrývají sociální služby a jak různorodé příběhy přináší. 
Byl bych rád, kdyby se jednou změnil obraz sociálních služeb v očích lidí.  
 
Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Nejtěžší otázka na konec. Bylo by skvělé, pokud by se podařilo sociální služby definitivně vymanit z pozice „to dělají takové ty hodné kostelové tety v Charitě/Diakonii za pár korun“. Hodně to ale záleží právě na nás.​

img

 


img

Jan Šperl

Pracuji ve Slezské diakonii, v sociálně aktivizační službě (SAS) pro rodiny s dětmi na Krnovsku Albrechticku, Osoblažsku a Rýmařovsku, zároveň také pracuji v nízkoprahovém zařízení Ezra pro oblast Albrechticka a Osoblažska.
Cílová skupina: V SAS se věnujeme rodinám s dětmi (0-18 let), v nízkoprahu Ezra dětem a mládeži (6-20 let).
Hlavní náplní mé práce: V obou službách jsem na pozici vedoucího pracovníka. Již nepracuji v přímé práci s klienty, vedu týmy v obou službách, pravidelně se účastním komunitního a strategického plánování v obcích, kterých se naše služby dotýkají.
Mé nejvyšší dosažené vzdělání: Mám bakalářský titul na Slezské univerzitě v Opavě obor Sociální patologie a prevence.  

Rozhovor s panem Šperlem

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Předtím, než jsem začal studovat, vypomáhal jsem ve florbalovém oddílu, kde jsem trénoval mládež. Tímto způsobem jsem měl k této cílové skupině již vybudovaný nějaký vztah. Během studia jsem dostal nabídku pracovat v nízkoprahovém zařízení ve Slezské diakonii a tam jsem také zůstal. Těší mě, někam ty děti posouvat, ukazovat jim jiné směry, co by mohly dělat ve svém životě, protože jsou to většinou děti z nějakého sociálně ekonomicky znevýhodněného prostředí. V přímé práci s klienty mě naplňovalo předávat a ukazovat dětem, že ten život nemusí být takový, jaký zrovna prožívají.
Přál bych si, aby se lidé, převážně tedy studenti, nebáli pracovat v sociálních službách. Naše práce je kreativní, zajímavá a pestrá, každý den se odehrává něco jiného. Je mi líto, že absolventi po skončení studia často neuplatňují svou odbornost v sociální práci, chtěl bych vzkázat, že my vás chceme, jako odborníky v této oblasti, důležité je, se toho nebát. 
 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Vidím v té práci smysl, není to žádný konkrétní produkt, ale poskytujeme pomoc a podporu. Nevím, jestli jsem na to přímo hrdý, jsem ale hrdý na úspěchy, které se nám v týmech daří. Když vidím, že jsme někomu pomohli, někoho jsme posunuli, zajistili třeba lepší bydlení, nebo když za mnou přijde po několika letech člověk, se kterým jsme pracovali, a říká nebo vidím, že se má dobře, to mi dělá radost a na to jsem hrdý. 
 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Momentálně žádnou metodu nepoužívám, protože už nejsem v přímé práci s klienty. Zaměřuji se na udržení týmů, zajištění celkového chodu služeb. Když jsem pracoval v přímé práci, bylo pro mě důležité nastavení důvěry v komunikaci a vzájemného respektu s klienty. Bylo důležité, aby věděli, že když přijdou, nebudu v roli jejich rodičů, nebo učitele, jsem tam pro ně spíše jako parťák.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Služby, které řídím nejsou na jednom místě, záběr oblasti, kterou pokrýváme je široký, musím tedy reagovat na potřeby v jednotlivých regionech, což je někdy náročné. Často jsou předpisy MPSV příliš pevné, je to nějaká škatulka jednotlivých služeb, máme svázané ruce v tom, co všechno můžeme dělat. Musíme tedy hledat cesty, jak se přizpůsobit a hranice náležitostí daných zákonem dodržovat, ale zároveň se rozvíjet tak, jak bychom chtěli. Financování sociálních služeb je také velmi problematické, nemáte jistotu, jak na tom budete další rok. Kdyby bylo financování dlouhodobějšího charakteru, třeba na 3 roky, bylo by to snadnější, měli bychom určitě větší jistotu, samozřejmě s přihlédnutím k narůstající inflaci. Bylo by také lepší, aby se více zapojovaly obce do spolupráce, ukotvit jejich zapojování zákonem. Celková byrokracie v sociálních službách by se měla změnit. Pracovníci v přímé práci jsou zahlceni papírováním, tento čas by mohli věnovat spolupráci s klienty.  
 
Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Doufám, že budu pořád dělat tuhle práci, protože mě baví, teď je mi dobře v tom, co dělám, jak to mám nastavené. Mám důvěru svých vedoucích pracovníků, což je pro mě důležité. Slezská diakonie se dobře stará o své zaměstnance, máme velkou podporu, služby se mezi sebou potkávají, předáváme si informace a zkušenosti. Sdílíme příklady dobré praxe, v organizaci se dbá na zvyšování odborných znalostí a celkový rozvoj zaměstnanců, za což jsem rád. Doufám tedy, že ty služby, které poskytujeme, budou stále potřebné, že udržíme pracovní místa, které máme a bude nám v tom dobře.

img

 


img

Veronika Židková

Pracuji ve Slezské diakonii, ve středisku BENJAMÍN Krnov, který je službou denního stacionáře.
Cílová skupina: Lidé od 15 let s mentálním a kombinovaným postižením, kteří potřebují pomoc v oblastech hygieny, stravy, mobility, sebeobslužnosti, dorozumívání. Jedná se o osoby, které mají vysokou míru závislosti na péči druhých osob. Pracujeme s klienty s kombinovaným postižením (porucha intelektu, tělesné postižení, smyslové postižení, porucha autistického spektra, epilepsie, osoby se specifickými potřebami v oblasti komunikace a chování). 
Hlavní náplní mé práce: Jsem vedoucí střediska BENJAMÍN, také řídím dobrovolnické centrum, které zaštiťuje Slezská diakonie.
Mé nejvyšší dosažené vzdělání vysokoškolské vzdělání na Univerzitě Palackého v Olomouci. Prvně Speciální pedagogika pro výchovné pracovníky (Bc.), následně Speciální pedagogika – sociální poradenství (Mgr.)

Rozhovor s paní Židkovou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Předtím, než jsem začal studovat, vypomáhal jsem ve florbalovém oddílu, kde jsem trénoval mládež. Tímto způsobem jsem měl k této cílové skupině již vybudovaný nějaký vztah. Během studia jsem dostal nabídku pracovat v nízkoprahovém zařízení ve Slezské diakonii a tam jsem také zůstal. Těší mě, někam ty děti posouvat, ukazovat jim jiné směry, co by mohly dělat ve svém životě, protože jsou to většinou děti z nějakého sociálně ekonomicky znevýhodněného prostředí. V přímé práci s klienty mě naplňovalo předávat a ukazovat dětem, že ten život nemusí být takový, jaký zrovna prožívají.
Přál bych si, aby se lidé, převážně tedy studenti, nebáli pracovat v sociálních službách. Naše práce je kreativní, zajímavá a pestrá, každý den se odehrává něco jiného. Je mi líto, že absolventi po skončení studia často neuplatňují svou odbornost v sociální práci, chtěl bych vzkázat, že my vás chceme, jako odborníky v této oblasti, důležité je, se toho nebát. 
 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Práce v sociálních službách je pro mne velmi zajímavá a obohacující. Jsem ráda, že nemám práci, která je stereotypní, že se mohu pořád učit novému. Obohacují mne životní příběhy a vztahy, které díky této práci navazuji, poznávám nebo mám. Výzvy, které přicházejí jsou pro nás motivací a výzvou. Těší mne, každý nový nápad, který se nám v týmu podaří dovést do reálné podoby. Těší mne také vztahy, které kolem sebe mám, důvěra a týmovost, ve které se člověk cítí dobře a může rozvíjet další činnosti. 
 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Nejsem zastánce jedné metody, která by převyšovala nad ostatními. Myslím, že pokud člověk nad činnostmi, které dělá přemýšlí, analyzuje je a hledá nové cesty v situacích, ve kterých se mu nedaří uspět, tak je to nejlepší. Sama čerpám z různých konceptů, technik a metod a jsem ráda, že je mohu vzájemně propojovat, doplňovat. Ze své praxe jako velkou výhodu vidím v tom, když člověk má větší rozhled, zná různé metody, koncepty, techniky a jejich znalost si doplňuje i o praktické zkušenosti nejen své, ale svých kolegů nebo jiných poskytovatelů sociálních služeb.  

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Na tuto otázku se mi neodpovídá lehce. Život beru takový, jaký je, se vším, co nám přináší. A vždy si říkám, že kdyby nebylo těch těžkostí, náročných chvil, tak si nebudeme vážit toho, kdy se nám daří a vše funguje bez komplikací. Přesto si myslím, že do této oblasti patří téma financování a jistot. Byla bych moc ráda, kdyby pracovníci v sociálních službách měli odpovídající mzdu. Byla bych ráda, kdybych se nemusela obávat, že nám kvalitní lidé přejdou do školství nebo jiného sektoru kvůli financím. Byla bych ráda, kdyby se nedělal rozdíl mezi mzdou pracovníka v příspěvkové a neziskové organizaci. 
A samozřejmě s tím souvisí i rozpočet služeb. Ráda bych žila v jistotě, kdy člověk od začátku roku ví, jaké bude mít finance, co může ve službě pořídit, jak proškolit pracovníky atd. 
 
Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Přiznám se, že tímto směrem neuvažuji. Samozřejmě člověk má nějakou představu, co by mohl udělat, v čem se zdokonalit, ale já se hlavně soustředím na to, co je aktuální nyní a v blízké době. Takže doufám, že za těch pět nebo deset let budu stále dělat práci, která pro mne bude mít smysl, kterou budu mít ráda, a které i já doufám přináším něco dobrého. Jsem ráda za můj pevný tým, který umí táhnout za jeden provaz, doplňujeme se a pomáháme si, doufám, že to tak zůstane i v budoucnu.

img

 


img

Stanislav Mrózek

Pracuji ve středisku sociálních služeb v Třinci, tedy v noclehárně pro muže BETHEL a azylovém domě pro ženy SÁRA pod Slezskou diakonií.
Cílová skupina: Kromě mého zaměstnání, jsem také národním koordinátorem Evropské sítě proti chudobě (EAPN ČR), to je vlastně advokacie chudoby. Moje cílová skupina jsou tedy chudí lidé, ti, kteří trpí chudobou.
Hlavní náplní mé práce: V noclehárně a azylovém domě pracuji jako vedoucí pracovník, zároveň také pracuji ve středisku potravinové a humanitární pomoci, kde se převážně zabývám distribucí potravin.
Mé nejvyšší dosažené vzdělání: Vystudoval jsem sociální pedagogiku, nejvyšším vzděláním jsem magistr. Předtím jsem vystudoval diplomovaného specialistu a bakaláře v rámci oboru sociální a humanitární práce.
 

Rozhovor s panem Mrózkem

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
PV sociální práci jsem začínal původně jako „lajk“ u organizace Modrý kříž, která se věnuje poskytování terapie lidem závislým na alkoholu. Krátce na to jsem přešel ke Slezské diakonii, kde pracuji již 13 let. Tam jsem začal dělat koordinátora na noclehárně, později jsem přesel na pozici vedoucího do noclehárny v Třinci. Myslím, že práce v sociálních službách je asi taková rodinná anamnéza, můj otec byl prvním vedoucím azylového domu při vzniku Slezské diakonie. Od něj jsem také získal povědomí o této práci, tenkrát jsem si říkal, že bych to nikdy nechtěl dělat, ale nakonec se stalo, že jsem v tom také skončil. Můj postoj k sociálním službám se velmi změnil. Na mé práci mám rád, že můžu lidem pomáhat různým způsobem. Je to také o organizaci, ve které pracuji. Vnímám, že ve Slezské diakonii mám hodně možností pro svou seberealizaci, moje práce je obrovsky široká. Můj den je každý jiný, mohu vymýšlet různé projekty, cítím podporu pro inovativní myšlenky, to se mi hodně líbí. Díky této práci jsem procestoval spoustu zemí, poznal jsem hodně lidí, velmi mi to dalo do života, je těžké tu práci nemít rád. Myslím, že v sociální práci je možné stát se hrdinou, ten pocit jsem sám zažil, nikde jinde jsem ho nezažil, mám dobrý pocit, to mi úplně stačí.

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Já tu práci mám velmi rád, ale musím bohužel říct, že na ni nejsem hrdý. No, abych vám to vysvětlil. Kdekoliv jsem, kdekoliv řeknu „dělám v sociálních službách“, vnímám, že ve společnosti nemá stále sociální práce dobré renomé. Myslím, že my pracovníci za to asi nemůžeme, snažím se proti tomu samozřejmě bojovat, ale nemůžu říct, že bych cítil hrdost. Já jsem rád, že tuhle práci dělám, našel jsem se v ní, neumím si představit, že bych dělal něco jiného. Není to práce pro každého, jakmile se na to někdo hodí a dobře to uchopí, myslím, že to může být velmi obohacující zaměstnání.  
 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Hodně mě ovlivnila kniha německého filosofa M. S. Salomona „Jenseits von Gut und Böse“ (2009), kde jsou dva hlavní předpoklady: není žádné dobro a zlo, nejsou dobří a zlí lidé, také není žádná svobodná volba. Zní to divně, ale mně to otevřelo nový rozměr pro sociální práci. Přijal jsem, že lidé, se kterými pracuji a pomáhám jim, nejsou zlí a situace v jaké jsou, není výsledkem jejich rozhodnutí nebo jejich slabé vůle. Tato myšlenka pro mě znamenala obrovský zlom. Můj vztah k lidem, zejména ke klientům, již nebyl zatížený žádnou výčitkou vůči nim, pomáhá se mi daleko lépe, je to pro mě ryzí radost. Také mě netíží zodpovědnost za ně, necítím se zodpovědný za výsledek jejich práce, já se je jen snažím ovlivňovat pozitivně, je na nich, jak naloží s pomocí, kterou nabízím.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Nejvíce nás zatěžuje administrativa, která nám utahuje smyčku kolem krku. Je stále víc a víc práce v rámci byrokracie, doba covidu toho byla příkladem, bylo to velmi komplikované, mám pocit, že tyto věci dusí kreativitu. Snažím se v tom hledat skuliny, jak by bylo možné zrealizovat to, co bychom chtěli. Vše přechází do elektronické podoby, často chybí osobní setkávání, kde se právě nabírá inspirace pro různé projekty.
Také celková propagace organizací, by se měla zlepšit, efekt a obraz sociální práce by měl odrážet právě to pomáhání lidem. Chybí mi větší zviditelnění příběhů lidí, kteří se nějakým způsobem vymanili ze své těžké situace, kterým naše práce pomohla.
 
Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Momentálně vyvíjíme nový způsob precizní a zacílené distribuce potravinové a humanitární pomoci. Cílem je, aby se pomoc dostala k lidem, kteří nejsou vidět, o kterých nevíme. Přál bych si tedy, aby tento systém začal fungovat, abychom měli dobře zásobený nějaký distribuční terminál, odkud bychom zasíťovali a podporovali ty potřebné konkrétní jedince. Líbilo by se mi, aby tento systém byl univerzálně aplikovatelný kdekoliv. Myslím, že dokud z klientů nesejmeme břímě hladu a strádání, těžko s nimi budeme dělat nějaké individuální plánování, tohle by měla být priorita.

img

 


img

Helena Volná

Kde pracujete (v jaké službě a jak dlouho)? Domov pro seniory, 7. rok
S jakou cílovou skupinou pracujete? Senioři
Co je hlavní náplní Vaší práce? Metodické vedení IP, sociální šetření
Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání (obor, škola)? Sociální práce, Ostravská univerzita
 

Rozhovor s paní Volnou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Baví mně rozhovory s klienty, naslouchat jejich vyprávění. Všechno, co prožili v minulosti, se odráží v přítomnosti. Vzpomínky ožívají a mají vliv na jejich život v domově. A právě na základě tohoto poznání jim můžu lépe porozumět a pomoci. 
Sociální služba mi dává pocit smysluplnosti, což je pro mě v zaměstnání nejdůležitější motivace. Nemohla bych pracovat s neživými věcmi, čísly, zbožím. Potřebuji při práci zpětnou vazbu.
Mám ráda pocit, kdy se něco podaří vyřešit ke klientově spokojenosti, vidět pak jeho radost a vděčnost. Obzvlášť u seniorů osamělých, bez rodinného zázemí, kteří si nedokážou sami pomoci. 
Jsem ráda za pracovní tým, který je v sociálních službách přátelský, zřejmě z principu stejného naladění, bez soupeřivosti v kolektivu. Práce je společná, můžu se poradit, probrat náročné situace, vymyslet ideální řešení. 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Protože tahle práce bude vždycky potřeba, má smysl. Jednotvárnost a nuda nehrozí. Sociální služby se neustále vyvíjejí a mají taky zajímavou historii. Také pro to, co jsem již uvedla výše. Pro týmového ducha práce, vzájemnou podporu celého pracovního týmu. Když lidé mají stejný zájem, mají nadšení pro svou práci, není jim to jedno a věci dělají s láskou.  Hrdá jsem na to, že v sociálních službách používáme srdce.  Jsem hrdá na lidi, kteří se nebojí přiznat chybu a pracovat na zlepšení.  Hrdá jsem také na to, že za mou prací je vidět výsledek. Na možnost vzdělávat se v oblastech, které potřebuji.  Hrdost pociťuji i při návštěvách dobrovolníků, které hluboce respektuji a obdivuji pro jejich nezištnou a významnou roli. 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Jednoznačně rozhovor s klientem a jeho pozorování, využití životního příběhu. Obecně metoda holistického přístupu, zájem o psychické, spirituální a sociální potřeby.  Další metody, které jsou důležité pro život seniora, při podpoře v jeho soběstačnosti a dovednostech – nácvik, komunikace, naslouchání. 

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Předpisy, které komplikují praxi a někdy v nich chybí zdravý selský rozum. Mezilidské vztahy, které nebývají ideální, a které se odrážejí pak na psychickém stavu klienta nebo na spolupráci s ním. Nebo častá absence rodinného zázemí, přátel, blízkých osob.  Chybějící finance pro zajištění vyššího komfortu bydlení – klienti by si zasloužili jednolůžkové pokoje. Obavy klientů ze všeho nového, i toho, co by jim mohlo přinést užitek, ale pro své zvyklosti je nechtějí přijmout.  Pracovníci, kteří poukazují pouze na překážky a nepřinášejí konstruktivní návrhy řešení. 
Asi by se ještě našlo pár věcí…

 Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Chtěla bych být tam, kde jsem, i s týmem lidí okolo mě. Věřím, že moje profese je potřebná a přežije i 21. století. Těším se, až bude hotová rekonstrukce našeho domova, která v současnosti probíhá. Doufám i v další rekonstrukci tak, aby byl domov ještě příjemnějším pro bydlení klientů, byl dostatek jednolůžkových pokojů, komfortního sociálního zařízení a dalšího vybavení pro pohodlí seniorů. Mám naději, že také legislativa bude za pět let opět dál a k užitku profese.  Věřím, že pracovníků v sociálních službách bude přibývat, zvýší se prestiž profese a posune se dál na vyšší úroveň jejich vzdělávání.

img


 


img

Martina Venglářová

Pracuji v organizaci Slezská diakonie, konkrétně v poradně rané péče a středisku sociálně-aktivizačních služeb pro osoby se zdravotním postižením. V organizaci pracuji jako vedoucí střediska 3 roky. Zaměstnancem Slezské diakonie jsem od roku 2013. V oboru sociální práce pracuji od roku 2006.
Cílovou skupinou, které je v rámci naší služby poskytována pomoc a podpora, jsou děti a mladí lidé s postižením ve věku od 2 do 26 let, ať už se jedná o formu tělesnou, mentální nebo kombinovanou, ale také s vývojovou poruchou nebo těžkou poruchou komunikace.
Hlavní náplní mé práce jakožto vedoucího pracovníka, je podpora pracovníků ve službách, jak v rané péči, tak v rámci sociálně-aktivizačních služeb. Také je to spolupráce s pracovníky, řešíme spolu jejich pracovní záležitosti, pořádáme tzv. případové porady, které pro ně podstatné, protože jsou tam projednávané eticky náročné situace, což obohacuje všechny, včetně mě. Další část mé práce jsou jednání se zadavateli, donátory a podobně. Mimo to také obhajuji potřebnost služby a představuji její nezastupitelnou úlohu v životě našich klientů. 
Mé nejvyšší dosažené vzdělání je stupeň Mgr. v oboru Sociální práce s poradenským zaměřením na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.  

Rozhovor s paní Venglářovou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Já jsem se nerozhodla, já jsem v podstatě po střední škole uvažovala, co dál. Zajímala mě práva, psychologie, hledala jsem něco, co by mělo tohle všechno v sobě. A přesně to je sociální práce. Je to přesně o lidských právech a o tom, že každý máme nějaké místo ve společnosti. Na své profesi mě baví to, že nevím, co mě čeká po příchodu do práce. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to všechno, jen ne stereotypní práce. Můžou nastat nějaké potíže, ale vždy se hledají cesty k vyřešení. Je to hodně kreativní. Ve škole dostanete nějaký balík informací, se kterými se popasujete, ale ta zkušenost a ten každodenní profesní život je tak bohatý, a to je to, co mě na tom baví.
 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Protože tahle práce bude vždycky potřeba, má smysl. Jednotvárnost a nuda nehrozí. Sociální služby se neustále vyvíjejí a mají taky zajímavou historii. Také pro to, co jsem již uvedla výše. Pro týmového ducha práce, vzájemnou podporu celého pracovního týmu. Když lidé mají stejný zájem, mají nadšení pro svou práci, není jim to jedno a věci dělají s láskou.  Hrdá jsem na to, že v sociálních službách používáme srdce.  Jsem hrdá na lidi, kteří se nebojí přiznat chybu a pracovat na zlepšení.  Hrdá jsem také na to, že za mou prací je vidět výsledek. Na možnost vzdělávat se v oblastech, které potřebuji.  Hrdost pociťuji i při návštěvách dobrovolníků, které hluboce respektuji a obdivuji pro jejich nezištnou a významnou roli. 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Myslím si, že nejdůležitější je opravdu na klienta orientovaný přístup a určitě týmová práce, forma případové konference. To je to, co se s kolegy snažíme v menším měřítku zavádět, ať už je to tým jen naší služby, já, klient, jeho rodina, občas nějaký odborník, tak vidím, že toto je cesta. Opravdu spolupracovat v co největší šíři.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Je to chybějící spolupráce mezi jednotlivými resorty. V průběhu mé praxe v oboru se už leccos změnilo, je to samozřejmě o lidech, ale systém tomu nejde naproti. 
Zastávám názor, že služba rané péče by měla být poskytnuta každému, kdo se s touto situací setká. Obecně je však nedostatečná kapacita této služby. Nejvíce bojujeme s tím, že tu službu nemůžeme poskytnout ihned, kdy jí ta rodina potřebuje. Na druhou stranu se však těmto rodinám snažíme poskytnout opravdu co nejvíce vyčerpávající dávku pomoci. Když ve službě není místo, dáváme rodině možnost nás kdykoliv kontaktovat, protože čím déle rodina zůstává bez pomoci, tím více se uzavírá sama do sebe, a to je špatně. Co mě štve je to, že jako sociální pracovníci musíme obhajovat svou profesi. Za mě je to problém, kterého jsem si všimla v průběhu mé praxe v oboru. Já se proto snažím edukovat lidi v mém okolí, aby věděli, že jsem sociálním pracovníkem, a aby znali mé kompetence.


 Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Doufám, že za 5 let už bude sociální práce součástí všech systémů, které podporují člověka, protože si myslím, že sociální pracovník má své místo opravdu od míst jako je například porodnice až po domov pro seniory, včetně škol a jakýchkoliv týmů, které podporují kohokoliv. Za naši službu doufám, že za 5 let bude tou nejlepší, kterou lze najít. Také doufám, že sociální pracovníci budou moci říct, že jsou sociálními pracovníky, že se za to nestydí a jsou hrdými profesionály. 
Sama sebe vidím za 5 let tady v Salome, nemám ambici být někde jinde, protože jsem nastoupila cestu, která se mi otvírá. Těším se na práci s pracovníky, klienty a na výzvy, které před námi jsou. 

img

 


img

Lenka Mišková

Pracuji druhým rokem jako terénní sociální pracovník Slezské diakonie ve službě Sociální asistence Ostrava, Bohumín (jinak tedy SAS – sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi). Jedná se o mou první práci. 
Cílovou skupinou jsou rodiny s dětmi do 18 let věku, které se mnohdy, ne svou vlastní vinou, dostaly do nějaké nepříznivé životní situace a zjistily, že nejsou schopny tuto situaci adekvátně řešit.   
Naše služba tedy pomáhá rodinám s dětmi do 18 let věku, které se dostaly do nepříznivé životní situace a nejsou schopny tuto situaci řešit vlastními silami.
Mnohdy se jedná o rodiny, které žijí ve vyloučených lokalitách, o rodiny, kde hrozí odebrání dětí nebo k odebrání dětí v minulosti již došlo a rodiče tak usilují o jejich návrat zpět do biologické rodiny.  
Hlavní náplní mé práce je snaha tyto rodiny aktivizovat pomocí různých doprovodů, poradenství a v neposlední řadě i celkové psychické podpory. 
Poskytujeme rodinám poradenství v oblasti státní sociální podpory a hmotné nouze, pomoc a podporu při hledání vhodného bydlení, při hledání zaměstnání, při řešení dluhové problematiky. Pomoc a podporu rodičů v oblasti rodičovských kompetencí, s výchovou dětí. Ale také třeba i pomoc v sepisování návrhů k soudu. 
Mé nejvyšší dosažené vzdělání je stupeň Bc. v oboru Management v sociální sféře na Vysoké škole sociálně-správní v Havířově. Středoškolské vzdělání mám v oboru zdravotnictví.

Rozhovor s paní Miškovou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Už od mala jsem tak nějak věděla, že chci pracovat s lidmi, že jim chci hlavně pomáhat. Možná je to dáno i mou celkovou osobností, tím, že jsem člověk empatický a blaho druhých mnohdy nadřazuji i blahu vlastnímu. Byla by škoda toho správně nevyužívat 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Hrdá, no, asi jde o to, že v podstatě práce s lidmi a hlavně s rodinami mě opravdu naplňuje. Do práce se každé ráno upřímně těším a hlavně v ní postupem času vidím stále smysl. Každé ráno se do práce opravdu těším, což se mnoha lidem nestává. Vidím to ve svém okolí a vídám to denně. U mě to tak prostě není. Já se do práce každý den těším. 
Když vidím rodiny, které bojují s nepříznivou životní situací, a vidím hlavně děti, které v takových rodinách vyrůstají, nabízí se jednoduše otázka pomoci. V první řadě si pomalými krůčky buduji důvěru rodičů i dětí a svou vlastní pomocí pak tyto nepříznivé situace pomáhám rodině překonat. I drobnosti, které se rodině s mou pomocí nakonec podaří, jsou velkým úspěchem, jak pro samotnou rodinu, tak i pro naši službu. Dennodenně vidím, že nejen naše služba lidem opravdu pomáhá. A to je asi to, na co jsem opravdu hrdá.

 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Tak asi určitě je to metoda celkové práce s rodinami a s dětmi v nich, pak asi nejvíce technika komunikační, kdy se rodiny snažíme hlavně motivovat ke změně.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
U mě jsou to rozhodně hranice ve vztahu s klientem a mé vlastní emoce. Ráda bych do budoucna zapracovala na zvládání svých vlastních emocí, které mohou mou práci i mou vlastní osobu ohrozit. Když totiž vidím něčí bezbrannost či bezpráví, něco ve mně ihned jedná. Do všeho se tedy vrhám po hlavě a snažím se ihned sjednat nápravu bez ohledu na následky, které to může nakonec mít.Dále bych pak ráda změnila i nastavení hranic ve vztahu s klientem. Mnohdy totiž ve své práci zjišťuji, že tyto hranice správně nastaveny nemám. Na to bych ale asi potřebovala nějaký podrobný návod. Snažím se na tom pracovat i prostřednictvím vzdělávání. Každý rok si jako zaměstnanci vypracováváme vzdělávací plán, který musí být v souladu s plánem rozvoje, a podle toho pak vybíráme kurzy.

Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Pracovní pozice, na které se nyní nacházím, mi plně vyhovuje a jsem s ní nadmíru spokojená. Proto bych si i do budoucnosti přála mít stabilní zaměstnání ve Slezské diakonii, a abych se nemusela o své pracovní místo obávat. Ráda bych se na své pracovní pozici viděla i za těch zmíněných 5 let, jen tedy s tím rozdílem, že bych si s ubíhajícími léty zlepšovala jak své znalosti, tak i své dovednosti a zkušenosti, které budu uplatňovat tam, kde je to potřeba. 

img

 

 

img

Lukáš Weselowski

Kde pracujete (v jaké službě a jak dlouho)? 
Exit terapeutická komunita, Komorní Lhotka  Pracuji zde o trochu více než dva roky. 
S jakou cílovou skupinou pracujete? 
Chlapci i dívky ve věku 14 až 26 let, kteří mají vážné zdravotní nebo sociální problémy v důsledku škodlivého užívání návykových látek (drogy, alkohol, léky…) nebo jiného závislostního chování (gamblingu…).
Co je hlavní náplní Vaší práce?
Práce s klienty, zodpovídám (a většinou realizuji) na své směně za odborný program.
Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání (obor, škola)? 
Charitativní a sociální práce, Řízení v sociálních službách (Univerzita Palackého)

Rozhovor s panem Weselowskim

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
V sociálních službách jsem se rozhodl pracovat po zkušenosti s dobrovolnictvím. V průběhu středoškolského studia jsem věnoval hodně volného času práci s mládeží – organizoval jsem tábory, program na dnech obce, chodil s nimi na výlety, sportoval a tak dále. Hodně mě to posunulo. Ten společný čas dával mně minimálně stejně tolik, kolik dával jim. 
Zásadním momentem byl také výjezd na Ukrajinu s Adrou, kde jsem se poprvé potkal s nějakou organizovanou a profesionální formou pomáhání. Pamatuju si, že po ukončení tohoto výjezdu jsem si říkal, že by bylo skvělé něco takového dělat naplno. Celý život. 
 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Na svou práci jsem hrdý, protože mi dává možnost být součástí pozitivní změny klientů. Dává mi příležitost se každý den věnovat podpoře konkrétních lidí s konkrétními problémy. Podporovat je v rozvoji, sdílet s nimi úspěchy i porážky.  Praktický dopad této práce je pro mě velice důležitý. Výsledky sice ne vždy jsou vidět hned, ale jsem přesvědčen, že nějaký pokrok lze najít vždy. 

 

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
Vztah léčí. Tímto nechci shazovat žádné sofistikované metody sociální práce o tom, jak efektivně naslouchat, zapojovat klientovu síť, držet profesní hranice a sestavovat individuální plány. Nicméně to všechno lze efektivně použít až poté, kdy mezi klientem a pracovníkem vznikne nějaký vztah. Může to znít trochu pateticky, ale věřím, že každý člověk pozná, zda je pro druhého jenom číslo a pracovní položka, nebo osoba, o kterou projevuje upřímný zájem. Pokud můj klient tento zájem vycítí, pak mi důvěřuje dost natolik, abych mohl aplikovat všechny ty ostatní chytré metody.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Výkon profese mi ztěžuje někdy neúměrná byrokratická zátěž, které se v této době ale asi nejde vyhnout v žádné profesi. Horší je to právě s tím nepochopením naší práce a mnohými předsudky, kdy musíme vynaložit nemálo člověko-hodin na neustálé vysvětlování a boření stigmat vůči naší práci a našim klientům. 

Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Nemám křišťálovou kouli, ovšem doufám, že sociální práce (potažmo sociální pracovníci) bude daleko více sebejistým partnerem v debatách o společenské solidaritě a její hlas bude více slyšet v advokační činnosti v zájmu různých minoritních skupin. Někdy je smutné, že se ta či ona sociální služba nechce ozvat proti svému chlebodárci z řad kraje či města, aby svou činnost mohla dělat alespoň v nějakém zázemí.  Také bych velice ocenil, kdyby sociální práce byla více známá profese, včetně širokého spektra činností, které v sobě obsahuje. Někdy mám pocit, že lidé znají jen „dámy na úřadu práce“ a „zubaté, co berou děti“. Přitom je to velice rozmanitá profese, která nabízí nespočet cílových skupin a možností profesní realizace. Pochopení, co opravdu děláme (a k čemu je to dobré) širokou veřejností vidím jako zásadní úkol pro naši generaci sociálních pracovníků. 

img

 


img

Zuzana Holinková

Kde pracujete (v jaké službě a jak dlouho)?
Pracuji ve středisku Slezské Diakonie, BETHEL Český Těšín. Dělám sociální pracovnici pro nízkoprahové denní centrum, noclehárnu a terénní program a pracuji zde 6 let.
S jakou cílovou skupinou pracujete?
S osobami bez přístřeší
Co je hlavní náplní Vaší práce?
Hlavní pracovní náplní je sociální poradenství, pomoc z vyřizování dokladu, rodných listů, důchodů, spolupráce s úřadem práce a sociálním odborem města, metodické vedení pracovníků, kontrola výkazů (práce) pracovníků v sociálních službách, uzávěrky, revize standardů kvality 
Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání (obor, škola)?
Nejvyšší dosažené vzdělání mám magisterské, obor sociální práce na škole Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce, Žilina.

Rozhovor s paní Holinkovou

Proč jsem se rozhodl pracovat v sociálních službách (co na své profesi miluji)
Protože jsem vystudovala vyšší odbornou školu sociální a chtěla jsem se věnovat vystudovanému oboru. Na profesi miluji rozmanitost práce, že každý den je anebo může být jiný a vždy lidé přichází s různými problémy. 

Proč jsem hrdý na to, že pracuji v sociálních službách
Ve většině případů je moje práce okolím hodnocena velmi pozitivně a často od lidí slýchávám, že by s lidmi bez domova pracovat nemohli. Nevím, jestli se dá říct, že jsem hrdá na to, že já s těmito lidmi pracuji, ale dělá mi tato práce radost a nejlepší pocit je, když se povede dostat osobu bez přístřeší do vlastního bydlení nebo mu najít práci kde vydrží. Ale i každá malá pozitivní změna k lepšímu je pro nás velmi důležitá a dělá nám všem v kolektivu radost.

Která z metod, technik sociální práce je pro mě v praxi důležitá
V praxi je nejvíce využívanou metodou sociální poradenství a individuální plánování s klientem. Při jednání na úřadech využíváme prvky antiopresivního přístupu, který spočívá v eliminaci diskriminace, se kterou se někdy setkáváme ze strany společnosti. V terénním programu také využíváme depistáž a monitoring, tedy že vyhledáváme osoby bez přístřeší a mapujeme oblasti, kde pobývají. V běžné praxi určitě využíváme prvky různých přístupů, které kombinujeme, avšak nepostupujeme komplexně a do detailu podle konkrétního přístupu.

Co mi ztěžuje výkon mé profese, co bych případně rád změnil
Celkově výkon naší práce ztěžují závislosti, které k této cílové skupině patří. Osoby bez domova jsou mnohdy pod vlivem alkoholu nebo drog. Často mění názory, nebo ruší či vůbec nepřijdou na domluvenou schůzku, aby se mohlo vyřídit to, co potřebují.  Poslední dobou přibývá také hodně klientů s duševním onemocněním, což klade větší nároky na pracovníky a také to ovlivňuje bezpečnost na středisku. 
 Také jako obtížné vnímám to, že ve službě není psychologická nebo terapeutická pomoc, jelikož hodně klientů je nějakým způsobem traumatizováno a potřebují pomoc i v této oblasti. 
Často se setkáváme také s tím, že chybí v našem kraji služby pro osoby bez domova, kteří jsou například na vozíčku či jinak tělesně handicapovaní a naše středisko je bariérové, tudíž tito lidé nemají kde jít a přestože nás dopředu někdo (zejména nemocnice) kontaktují, že k nám přijde nemobilní člověk a my odmítneme, stejně nám danou osobu bez domova přivezou na středisko a musíme řešit jinou bezbariérovou službu, kde jsou často plné kapacity nebo případně musíme klienta do jiné služby přepravit my. Komunikace se zdravotními institucemi není někdy zcela bezproblémová a nejedná se vždy ve prospěch klienta, ale spíš naopak. Poté musíme více přemýšlet nad tím, jak problém nebo situaci řešit. Pro nemocnice jsou tito lidé zdraví a pro naši službu zase moc nemocní, a chybí zde zařízení, kde by mohli být.  V Českém Těšíně chybí azylový dům, takže na denním centru je část osob, které jsou vhodné k přechodu na vyšší formu bydlení, avšak do jiného města, kde je azylový dům nechtějí a jsou vázaní na Český Těšín, takže zůstávají v naší službě dlouhodobě. Sociálnímu pracovníkovi ztěžuje výkon profese také byrokracie a v některých případech nám také například GDPR nepomáhá v rychlém řešení nepříznivé situace klienta a vše se musí posílat poštou či datovou zprávou, což prodlužuje řešení problému. 
​​​​​​
Jak vidím svou praxi (profesi) za 5 let
Vzhledem k současné situaci ve světě, mám obavy, že za 5 let přibyde možná více osob, které budou potřebovat naši pomoc a budou bez domova. Doufám, že tato situace nenastane, ale realita bohužel vypadá jinak. I po covidové době nám přibylo trochu více klientů. 

img