Sendvičová generace

Domov je tam, kde je rodina, a péče znamená být co nejvíce spolu, 
znamená lásku v celé své šíři.

Úplná péče o svého rodiče začala úmrtím mé maminky, která zemřela ve svých nedožitých sedmdesáti letech. Společně s manželem jsme se rozhodli pro společné bydlení s tehdy 80 letým tatínkem.

 Zařídili jsme mu samostatný pokoj v přízemí našeho domu, aby měl vše po ruce a nemusel do schodů. Byli jsme rádi, že s ním můžeme trávit více času, že i náš tehdy sedmiletý syn má ke svému dědovi blíže, protože věkovým rozdílem byl spíše jeho pradědou. Své síly, čas a pozornost jsme dělili mezi vodění dětí do školy a na kroužky, nákupy, vaření, úklid domácnosti, zajištění péče o tatínka a s tím i skloubením péče o rodinu, dům a zahradu. No řeknu vám, přitom všem si udržet dobrou náladu a nadhled dávalo někdy docela zabrat. 

Zdravotní stav tatínka se prudce zhoršil a přes všechnu snahu nebylo v našich silách v péči pokračovat. Nyní péče o tatínka pokračuje v domově pro seniory SAREPTA Komorní Lhotka, a my jako rodina jej pravidelně navštěvujeme, bereme jej k nám domů, na procházku, na nákup, dáme si spolu kávu, povídáme si a díky tomu, že bydlíme opravdu kousek, tak i zaskočíme kdykoliv pozdravit a prohodit pár slov. Vnímáme spokojenost tatínka s tímto řešením. Pracovníci domova se o tatínka starají skvěle, troufám si říct, že zde našel nový domov. A i když je to někdy s naším tatínkem složité, vždy se tam setkáme s úsměvem, vlídným slovem a pochopením. 

Pět let jsem intenzivně péči rozdělovala mezi tatínka, rodinu, práci a domácnost. Bylo to období náročné, ale přece rodiče se o nás starají celý život a je jedno kolik nám je let, vždy se nám snaží být nápomocní a když už to fyzicky nelze činem, tak alespoň slovem. Protože jak řekla Matka Tereza: „Láska začíná péčí o ty nejbližší, ty doma.“ Čas naší péče byl pro nás časem sdílení, komunikace, příkladu, našim dětem předal ty nejlepší vzory a impulsy do budoucna. 
Zlatka Valentová 
 

Sendvičová generace

Pojem sendvičová generace je trochu matoucí, protože se může zdát, že se jedná o určitou skupinu lidí, kteří se narodili v dané době. Příhodnější vyjádření by bylo možná sendvičové období. Většina z nás se postupně do této životní fáze dostáváme a stáváme se účastníkem sendvičové generace. Já si takového účastníka představuji jako farmáře, který najednou obdělává několik polí – vlastní rodinu (vztah s partnerem a s dětmi), péči o domácnost, zaměstnání, vlastní volný čas a zájmy, péči o stárnoucí rodiče a případně péči o jejich domácnost. Možná ještě další „políčka“. A vše se to snaží skloubit tak, aby to fungovalo. Už ze samotného výčtu vyplývá, že tento farmář má těžkou práci, pozici. Období sendvičové generace opravdu může být v mnoha ohledech zatěžující, náročné. Zároveň nikde není předurčeno, jak u každého z nás tato životní fáze proběhne. Variant je spousta a odvíjí se od toho, jakou máme individuální a rodinnou situaci, jaká rozhodnutí podnikneme a jak tímto obdobím proplujeme.
Wiselková Hana

Sendvičová generace – „Můj příběh“

V minulém roce, přesně v tomto čase jsme prožívali v rodině náročné období a to z důvodu onkologického onemocnění tatínka mého manžela. Jelikož bydlíme hned vedle sebe, tak jsme samozřejmě velmi intenzívně prožívali celou situaci. Přestože to byl můj tchán, tak jsem měla k němu silné citové pouto, protože jsme spolu žili bok po boku 24 let. Díky jeho velké pomoci jsme vystavěli dům a rovněž od narození dětí byl vždy ochotný a připravený jakkoliv pomoci. Z toho důvodu i děti/jeho vnoučata byly s ním spjatá a každý den za dědou zaběhly. Náhlá informace o zdravotním stavu byla pro nás všechny šok, protože do té doby náš děda byl plný síly, elánu, měl zájem o okolí, rád chodil na procházky, velmi rád jezdil autem na výlety a taky 60 let byl členem dechového orchestru, což byla jeho celoživotní láska (tuba).      Od ledna 2022 se život změnil. Ne jenom dědovi, ale i nám celé rodině. Byl hospitalizován na onkologii v Novém Jičíně, kde se dojíždělo na návštěvy. Potom se ho vozilo na chemoterapie, kontroly, po vyšetřeních. Poslední etapa jeho života začala koncem dubna, kdy začal slábnout. Přestal chodit ven, postupně ztrácel sílu, hubnul …. Po celou tu dobu jsme všichni fungovali jako jeden celek. Manžel i jeho dva bratři, my snachy i všechny vnučky a vnuk se zapojily do péče o dědečka a taky o péči a podporu babičky (tchýně). 

Hrdinství na obou stranách

„Dnes v noci mi zlámala nos“, říká emotivně osmdesátiletý pán, když přišla asistentka na službu. Pečující, o něco mladší manželka pána, se směje. „Nešlo to vydržet, celou noc volal všechny kamarády a kamarádky z dětství. Zakroutila jsem mu nosem. Nedal si říct, nebylo zbytí. Bála jsem se, že to uslyší všichni sousedé v paneláku“, omlouvá se paní. Nos zlomený nebyl, nebyl ani nijak červený. I když pán trpěl syndromem demence, na zásah manželky v noci si vzpomněl. Zážitek zřejmě doprovodily silné emoce.
Upřímně, vůbec jsem se tomu, trochu úsměvnému příběhu na poradě našeho týmu, nedivila. Vzpomněla jsem si totiž na volání svého otce pozdě večer, když jsem se snažila usnout nebo brzo ráno o víkendu, když jsem si chtěla přispat, než jsme s maminkou chystaly ranní sobotní rituál koupání. Svého otce jsem měla moc ráda. Když stárnul, několikrát jsem od něj slyšela, že by mě, jako dceru, nechtěl zatěžovat péčí o sebe sama. Pochopila jsem, že šlo především o stud. Otec byl vždy mužem činu, aktivit, pomoci druhým a lásky k Bohu. Prostě krásný člověk. Pak se role obrátila. Nikdo z nás dětí ani maminka si neuměla představit, že by stáří prožil v domově. Takže mezi představou tatínka o své případné péči a představou nejbližší rodiny, nebyla počáteční shoda. Přesto si myslím, že tatínek péči nakonec rád přijal a zůstal téměř do samého konce doma mezi nejbližšími.