Slezská diakonie realizuje kampaň s názvem - Pečujme o své duševní zdraví

Milí spolupracovníci a přátelé Slezské diakonie,

přinášíme novou kampaň naší organizace, na podporu zdraví, s názvem Pečujme o své duševní zdraví.
Cílem kampaně je otevřít různá problémová témata současné doby, na které budeme hledat psychologickou podporu, tak abychom mohli dobře působit jak v práci, tak v osobním životě.

2. díl: Běh na dlouhou trať - jak se vyrovnat s dlouhodobými důsledky války?
(Změny nálady, společenská nejistota, sociální kontakt s uprchlíky)?

Na otázky, které jste nám zaslali v rámci dubnového tématu odpovídá psycholožka paní Mgr. Hana Wiselková

 

 

 

 

 

Téma pro další měsíc:
Jak pečovat o vztahy na kterých nám záleží? Co ano a co ne?

Rádi byste se k tématům, které v rámci kampaně sdílíme, zeptali na otázky, které jsou pro Vás důležité? 
Potřebujete poradit, jak se vyrovnat s konkrétní situací? 
Jsou pro Vás tato slova podporou? Rádi byste se dověděli více? 

 

Ptejte se psycholožky paní Hany Wisełkové! 

Své otázky můžete zasílat těmito cestami: 

 


1. díl: Jak zvládnout pro mnohé nezažitou situaci válečného konfliktu na Ukrajině. Jak zvládnout obavy, strach a úzkost, která je s touto situací spojena a dobře zvládat práci i osobní život?

Na otázky, které jste nám zaslali v rámci březnového tématu odpovídá psycholožka paní Mgr. Hana Wiselková

 

 

 

 

 

 

Témata kampaně Pečujme o své duševní zdraví:

Téma pro květen

Jak pečovat o vztahy, na kterých nám záleží? Co ano a co ne?

Už Aristoteles řekl, že člověk je tvor společenský. V průběhu celého našeho života se pohybujeme v síti sociálních vztahů. Mohou to být vztahy rodinné, partnerské, přátelské, sousedské, pracovní atd. Každá kategorie vztahů má svá specifika, ale taky mají něco společného. Třeba pokud chceme, aby nám to ve vztahu s partnerem, v rodině, v přátelství, na pracovišti, v sousedství ….klapalo, tak pro to musíme NĚCO udělat. 

Proč je vůbec důležité pečovat o vztahy? Vztahy mezi námi potvrzují naší identitu a naší pozici ve společnosti. Skrze interakce s druhými se o sobě dozvídáme důležité věci, jednak jejich zpětnými vazbami, ale také poznáváním svých reakcí a prožitků v různých sociálních situacích. Ty nejspolehlivější interakce máme právě s těmi lidmi, ke kterým máme důvěru a pevné pouto. Čím delší vztah, tím lépe, protože v historii vztahu s druhými hledáme kořeny své identity, které se projevují v našem současném “já”. 

Jak se to vlastně dělá, cíleně pečovat o vztah s druhými lidmi? 

Každý vztah se opečovává a posiluje zejména společně tráveným časem. Není to ale ledajaký čas. Je to cíleně strávený čas s druhým člověkem za účelem budování vztahu. Náplň takového času může být různá, od komunikace přes společnou činnost nebo tiché sdílení zážitku. Hlavním kritériem je, že si uvědomuji přítomnost druhé osoby a těším se z její přítomnosti v tomto okamžiku. Takže míjení se s ostatními členy rodiny ve společné domácnosti opravdu může mít stejný přínos pro budování vztahu jako třeba odpoledne s přáteli, pokud je tam přítomný TEN prožitek (třeba že jsem rád doma a že jsem rád, že jsou tady i oni, že spolu tvoříme jednu domácnost apod.) Tou náplní společného času může být cokoliv a mělo by to být pestré a pokud možno i uvědomělé, alespoň zpětně (“bylo to fajn jít dneska spolu na hory, dobře se mi s ní povídalo” apod.) Míra společného času je individuální, ale měly by s ní být spokojeny obě strany.

Často se péče o vztah ani nemusí jevit jako nějaká cílená práce. Když nám je s druhým dobře, jde to samo. Obtížnější to je zejména ve chvílích, když jsme s druhým pohádaní, když se nám do toho moc nechce, když jsme unavení, když nemáme čas, když se nám něco nelíbí atd. Zkrátka když jsou mezi námi nějaké překážky, ať už je vnímá jedna nebo obě strany. Pak se nám naopak může zdát, že jakákoliv interakce s druhým člověkem je buď nucená, nebezpečná (např. musím v sobě emoce dusit, abych nevybouchla) a případně i “falešná” (např. se budu muset před druhým přetvařovat). Spektrum reakcí v takových případech je velmi široké a je zcela v pořádku podpořit sám sebe a vyhovět svým potřebám. Zároveň je ale na místě položit na misku váh svoje potřeby versus zájem o druhého. Zájem o druhého je totiž předpokladem dobrého, úspěšného vztahu. A v dobrých vztazích se cítíme dobře, že? Dobré vztahy mají blahodárný vliv na naše psychické zdraví. Takže třeba, když se budu po práci rozhodovat, jestli jít domů, protože jsem unavená, nebo si s kolegy zajdu na večeři, měla bych si to “zvážit”, co je pro mě a pro mé vztahy s druhými v danou chvíli více přínosné. Jednotlivé situace jsou samozřejmě velice specifické a vždy je třeba zvážit více faktorů a okolností, ale vše se to vlastně základá na citlivosti vůči sobě i druhým lidem a dovednosti se rozhodnout. 

Jak se říká, bez práce nejsou koláče. Odměnou za “práci” na vztazích nám nejsou jen dobří přátelé, rodina, kolegové, sousedi… ale také podpora dobrého psychického zdraví.  

 


Téma pro duben: 

Běh na dlouhou trať - jak se vyrovnat s dlouhodobými důsledky války? (Změny nálady, společenská nejistota, sociální kontakt s uprchlíky)

Už je to více než měsíc, co vypukl válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, který stále není ukončen. A dochází nám, že to ještě bude na dlouho - kdyby ne samotná válka, tak důsledky, které bude mít. Po měsíci pozorujeme, jak se mění naše nálada. Kromě prvotních prožívaných emocí (šok, úzkost, strach, vztek a další) se na emoční scéně objevuje také pocit rozhořčení, frustrace, cynismus, podrážděnost, deprese atd. 

Právě délka trvání válečné situace, a to, že stále není vyřešená, nás frustruje. A taky máme výraznější osobní kontakt s válečnými důsledky: uvědomuje si společenskou nejistotu, přítomnost cizinců v našem sociálním okolí, nepříznivou finanční situaci, ztrátu nebo změnu některých věcí v našich životech (včetně pocitu bezpečí) a také stále reálnou hrozbu války i v naší zemi. Kromě vnímání této aktuální reality nás navíc nahlodávají naše představy, jak to bude dál do budoucna. Zkuste se teď zastavit a uvědomit si, co všechno v souvislosti s válkou cítíte.

Kromě toho, že se potýkáme s vlastními emocemi, je ještě můžeme konfrontovat s mimořádností této situace. A tak se někdo třeba může za své pocity stydět, někdo si myslí, že na ně nemá právo atd. A to už je pěkný emoční guláš. Jak z toho ven?

Doporučuji použít "přibližovací a oddalovací optiku". 

Přiblížením se k sobě samému a uznáním svých pocitů jako oprávněných, mě podpoří v přijetí toho, jak to mám. Například příjmu, že mám právo obávat se o svou práci, když si uvědomím celospolečenské dopady války na naší zemi a můžu kvůli tomu cítit i rozhořčení, i přesto, že někteří lidé mohou mít ještě horší situaci, než já.

Oddálení se od sebe znamená rozšíření vnímání na celou společnost a na to, co se děje ve světě. Znamená to připomenout si, že je válečný konflikt, že je to mimořádná situace a že někteří lidé opravdu ztratili své domovy a ocitají se v bezprostřední nouzi. Tímto "optickým trikem" můžeme některé naše emoce utišit a nenecháme se jimi zcela strhnout. Takže třeba i když prožíváním hluboký smutek nad tím, co se děje, nezanevřu na celý život.

 

Je velmi těžké vyrovnat se s válkou a jejími důsledky. Navíc nelze úplně předvídat, co a jak nakonec bude. Je to velká nejistota.
Nabízím pár tipů a doporučení, co lze dělat, abychom situací co nejlépe zvládli.

  1. Zachovejme a udržujme věci a aktivity, které jsme dělali v běžném životě před válkou nebo i před epidemií covidu. Třeba návštěva kina, setkávání s přáteli, sporty, kreativní kroužky atd. Přestože se nám tyto aktivity mohou zdát nepřiměřené situaci nebo se nám do nich možná tolik nechce, stojí za to vyvinout úsilí a dělat to. 
     
  2. Vědomě odpočívejme a nabírejme energii z věcí, které nás těší. Alespoň pár minut denně nebo nějakou hodinku týdně dělat to, co mě baví, co mě uvolní a prožít to v ten moment. Může to být chvilka s knihou nebo přátelské povídání u kávy nebo cokoliv, co vás samotné uvolňuje a co máte rádi. Je možné, že nás každodenní povinnosti a současná realita zase velmi rychle dohoní a že hned po odpočinku se zase budeme cítit vyčerpaní. Právě proto je důležité vychutnat si právě ten okamžik, kdy mohu jen odpočívat nebo se nezabývat starostmi.
     
  3. V souvislosti s tím, jak se lze částečně uvolnit od starostí, je velice praktické, když se můžeme v těžkých chvílích spoléhat na něco vyššího, co je jakoby nad celou situací a co všemu dává jakýsi smysl. Víra v Boha a modlitba mohou být velkým zdrojem úlevy.
     
  4. Zapojme se do pomoci Ukrajině. Jakákoliv pomoc (poskytnutí daru, oslovení imigrantů, sdílení informací..) nás posílí ve vědomí, že my sami také něco aktivně děláme pro zlepšení situaci. Berme však ohled na naše možnosti a nevytvářejme sami na sebe nároky, které pro nás bude těžké dodržet.
     
  5. Snažme se přijmout uprchlíky v naší společnosti s ohledem na mimořádnost situace. Může to usnadnit komunikaci s nimi a také ošetřit některé psychické zábrany (například se nemusím stydět, že nemluvím dobře ukrajinsky nebo anglicky, protože teď nejde o plynulou konverzaci, ale o vyjádření zájmu).
     
  6. Respektujme sami sebe i druhé.

Jak již je napsáno v úvodu, ještě to bude běh na dlouhou trať. A velkou výhodou je, že nikdo neběží sám. Spolu máme ten nejlepší předpoklad, že to zvládneme.

 


Téma pro březen:

Jak zvládnout pro mnohé nezažitou situaci válečného konfliktu na Ukrajině. Jak zvládnout obavy, strach a úzkost, která je s touto situací spojena a dobře zvládat práci i osobní život?

Dnešní doba není lehká. Sotva jsme téměř překonali koronavirovou epidemii, už čelíme vojenskému konfliktu v Evropě. V těchto mimořádných situacích je těžké zachovat si stabilní psychickou pohodu nebo pozitivní (případně alespoň ne negativní) přístup k přítomnosti i vůči očekávané budoucnosti. 

Je to vůbec možné, vyrovnat se s válkou? Každý se snažíme tuto událost nějak uchopit a zpracovat. To není jednoduchý úkol. Většina z nás nemá s válečným konfliktem žádnou bezprostřední zkušenost. Je to nová a neznámá situace, o které jsme si doposud spíše jen četli v učebnicích. Takže se teď snažíme naše reakce na aktuální situaci nějak začlenit a skloubit s naším každodenním životem. To je nejen náročné, ale navíc přitom lehce sklouzáváme ke zpochybňování: je to takhle správně? Neměl bych to mít nějak jinak? Neměla bych se cítit nějak jinak?

Pravda je taková, že každý máme právo na vlastní prožívání situace, ať už je jakékoliv. Ať už je to strach a úzkost, smutek, vztek, beznaděj, odpor atd. Na základě toho také reagujeme. Někdo se bude od aktuálních informací o dění spíše distancovat, třeba proto, aby se zbytečně nerozrušoval nebo prostě nemá potřebu být informován. Někdo bude naopak hltat dění minutu po minutě, díky čemuž se třeba cítí klidnější a připravenější na další možné scénáře. Někdo přestane fungovat a dělat běžné věci, protože je paralyzován a vše pro něj ztratí svůj smysl. A další a další reakce. Řekněme, že každý reaguje tak, jak v danou chvíli potřebuje. Neexistuje univerzální rada ani postup, co a jak v tuto chvíli dělat, aby to bylo v pořádku pro jedince i jeho okolí. Co je důležité, je sám u sebe sledovat, co jeho "přizpůsobování se" situaci s ním samotným dělá a jestli je to "funkční". To znamená, že můžu rezignovat na běžné činnosti ve smyslu podpory solidarity nebo soucitu s oběťmi války, ale pokud mě tyto věci utlačují do větší deprese a sociální izolace, pak mi tato strategie nejspíš neprospívá a měla bych podniknout potřebné kroky ke změně. 

Dění a vývoj aktuální situace z vojenského hlediska nemáme příliš ve svých rukou. Toto vědomí do značné míry také ovlivňuje naší psychickou pohodu - něco velkého a mimořádného se děje mimo nás, nemáme možnost ji ovlivnit. Přesto, nebo spíš právě proto, je přínosné najít něco, co ve svých rukou máme. Odkazuji se přitom na osobní zkušenost psychiatra Viktora E. Frankla, který ve své knize "A přesto říci životu ano" zaznamenává svou zkušenost z koncentračního tábora. Podle něj bylo pro přežití holocaustu klíčové zachování úkonů denního režimu v co největší možné míře (třeba i čištění zubů). Udržení známého denního rytmu dodává pocit vlastní kontroly nad určitým děním. Přeci jen máme něco pod kontrolou. 

Přesto spousta lidí se v souvislosti se situací na Ukrajině může potýkat s pocity bezvýznamnosti a neschopnosti pomoci. Že nemohou nijak přispět k pozitivnímu vývoji. V tomto případě je výhodou, že tento "psychický pocit" lze poměrně snadno změnit. Jednak je spousta možností, jak se lze do pomoci materiálně i prakticky zapojit. Druhou výhodou je kolektivní soudržnost a solidarita prosakující naší společností. Zkuste si zajít nebo alespoň poslechnout dobročinný koncert pro Ukrajinu nebo navštívit některé ze sběrných míst. Skupinová pomoc může mít výrazně hojivý vliv na pocit bezmoci.

Tím navazuji na vyvstávající potřebu zajištění pomoci a podpory imigrantům, ať už na dálku, tak přímo v naší zemi a možná už brzy i v našem sousedství. Stejně jako v otázce prožívání války, tak i zde máme každý z nás svůj vlastní přístup a vnímání této situace. A škála reakcí je pestrá, od investování veškeré energie a zdrojů do poskytnutí pomoci, až po ignoraci nebo odpírání poskytnutí pomoci. Někdo na situaci imigrace reaguje soucitem, někdo strachem. Jsou to přirozené reakce. Co doporučuji je pokusit se porozumět, co je hnacím motorem mých reakcí a ověřit si, jak se to projevuje v mém vlastním životě. Pokud mě můj soucit vede k pomoci až do té míry, že se úplně rozplynu a opomíjím své vlastní potřeby, pak už se nemusí jednat o úplně funkční strategii pomoci. 

Mimo jiné jsme zaplavení mnoha možnostmi zapojení se do praktické, materiální i finanční podpory. I toto může vytvářet určitou formu tlaku, kterému může být těžké odolat, a který navíc může manipulovat s mou autentickou solidaritou. Je v pořádku poskytnout pomoc tak, jak ji každý z nás cítí a vnímá. Je důležité respektovat své vlastní možnosti a omezení. Lidé, kteří jsou v psychické pohodě a bez zbytečného stresu jsou stejně důležití, jako zaangažovaní dobrovolníci, protože právě oni můžou být dalším zdrojem psychických sil a podpory.

Je dost pravděpodobné, že nejen situace, ale i naše vlastní prožitky a potřeby se budou vyvíjet a nebudou stále stejné. I na toto je dobré být připraven. Možná můžeme čerpat i z nedávné covidové zkušenosti. Zkuste si vzpomenout, jak se vám osobně měnilo prožívání od počátku epidemie. Nic nezůstává stejné. A tím se vlastně zase odkazuji na to, že je důležité žít přítomností, tady a teď, vyhodnocovat aktuální situaci a vlastní pozici v ní. Uvědomovat si své možnosti a limity a respektovat je. Dopřát si klid i aktivizaci podle vlastních potřeb. Využít dostupné zdroje podpory i pro sebe samotného. Každý bez výjimky jsme v této situaci důležití a záleží na tom, abychom ji zvládli. Modlím se o to, abychom ji zvládli.

Hana Wisełková


Jak kampaň probíhá?

Každý měsíc se po dobu půl roku budeme věnovat jednomu tématu, vyjma prázdninových měsíců. Na začátku každého měsíce počínaje březnem na našem kariérovém facebooku naleznete zamyšlení k určitému tématu od psycholožky paní Mgr. Hany Wiselkové. Paní Wiselková bude hlavní tváří kampaně. U příspěvku najdete link, kde můžete během měsíce anonymně psát dotazy, které s tématem souvisí. Na konci měsíce pak odvysíláme podcast, ve kterém paní Wiselková, bude reagovat na Vaše dotazy k danému tématu.

 

Budeme rádi, když se zapojíte do této kampaně a budeme Vám moci být v péči o duševní zdraví podpůrní.

Veronika Sasynová
personální partner

 

 

 

 

 

 


Jmenuji se Hana Wisełková.

Vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a dále také obor sociální práce, také na Univerzitě Palackého v Olomouci. Absolvovala jsem pětiletý psychoterapeutický výcvik v gestalt terapii pod záštitou Institut Dialog. Ve Slezské diakonii pracuji od roku 2015. Jako psycholožka se nejvíce realizuji v poradně (Elpis Třinec) pro komplikované rodinné a sociální vztahy, pro oběti domácího násilí a také pro osoby se závislostí nebo nadužíváním návykových látek. Proto se při své práci nejčastěji setkávám s tématy, jako jsou traumata, životní změny a krize, nízké sebepojetí a sebehodnocení, ztráta důvěry v mezilidských vztazích, deprese, úzkosti, až po psychosomatické problémy. V roce 2014 jsem absolvovala také kurz Psycholog ve zdravotnictví, a díky práci v ambulanci klinické psychologie a psychiatrie (v letech 2016-2017) a také působením na středisku pro osoby s duševním onemocněním (středisko Jordán) mám zkušenosti i s psychiatrickými pacienty.

V rámci své profese nejraději pracuji s emočním prožíváním, a to jak svým, tak klienta, protože věřím, že emoce jsou významným informačním zdrojem ohledně situací, kterými procházíme, a mají tak potenciál pro rozvoj sebe sama a autentické žití.„


 

Jak pečujeme o své duševní zdraví - příběhy kolegyň a kolegů ze Slezské diakonie

V rámci kampaně Pečujme o své duševní zdraví jsme se zeptali paní Márie Golbincové, jakou má zkušenost s tím, když koordinuje pomoc ukrajinským uprchlíkům, jaké pocity při této činnosti zažívá.

„O mě psát nemusíš - jsem jen jedním z článků, bez podpory vedení, propagace, pomoci dobrovolníků by kavárna nevznikla a nedokázala plnit své poslání“

Říká skromně koordinátorka kavárny pro ukrajinské uprchlíky paní Mária Golbincová. Co se týká kavárny, prvním cílem bylo vytvoření příjemného odpoledne u kávy pro maminky a děti (společná interakce, seznámení). Teď už kavárnička plní komplexní cíle - pomáhá a poskytuje poradenství v oblasti integrace dětí do školek, škol a také hledání zaměstnání (pracovní pohovor, tvorba životopisů). Mimo kavárnu probíhá také výuka českého jazyka jak pro dospělé, tak i děti.

A co se týká mých pocitů... nesouhlasím s žádnou válkou. Každý z nás se na vzniklou situaci může dívat různě. A za sebe bych si nejvíc přála, kdybych měla tak velký vliv, že bych dokázala válku hned ukončit. Ale protože tento vliv nemám, poskytuji jen malou dávku pomoci přes kavárničku.

Mária Golbincová

člen koordinačního týmu pro pomoc ukrajinským uprchlíkům

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V rámci naší kampaně Pečujme o své duševní zdraví jsme se zeptali na osobní zkušenost s pomocí uprchlíkům pana Martina Švédy, o kterém víme, že se aktivně do pomoci zapojil.

Když jsem se dozvěděl o válce, tak to se mnou jako se spoustou jiných otřáslo.

V prvních dnech jsem neustále sledoval nejčerstvější zprávy o vývoji situace a cítil jsem takovou směs emocí. Na jedné straně úzkost z toho, co se děje, obavy, kam až může situace eskalovat a na straně druhé obdiv nad tím, jak Ukrajina situaci zvládala a radost z té vlny solidarity, která se zvedla. Sám jsem se chtěl do pomoci konkrétně zapojit, takže jsem si vzal dovolenou a na týden šel pomáhat do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině jako dobrovolník Adry. Na místě jsem pomáhal různě, podle toho, co bylo zrovna potřeba. Nejčastěji jsem navigoval lidi v centru, sděloval základní informace a vydával občerstvení. Zažil jsem i skvělou spolupráci se všemi složkami, které v centru působí - policie, hasiči, Český červený kříž a další. 

Pro mě jako člověka, který pracuje vesměs v kanceláři a na různých poradách, bylo novou zkušeností pracovat přímo s těmi, kdo něco potřebují. A musím říct, že i když vlastní uspokojení není cílem pomoci, tak pocit z toho, že člověk dělá něco, co dává velký smysl, byl pro mě obrovskou odměnou.

 

 

Martin Švéda
vedoucí Oddělení správy majetku a BOZP

 

 

 

 

 


V rámci kampaně Pečujme o své duševní zdraví jsme se zeptali koordinátorky střediska MATANA v Krnově, paní Veroniky Danišové jak zvládá současnou situaci v souvislosti s děním na Ukrajině.

V souvislosti se situací na Ukrajině mne z prvopočátku ovládl velký strach o budoucnost nás jako rodiny, přátel a také státu, zda-li můžeme být touto situací ohroženi a na kolik.

Jelikož jsem člověk, který nerad bývá zaskočený, musela jsem si v hlavě vytvořit „krizové scénáře“ – na kolik já můžu ovlivnit dění ve světe, ujasnit si za koho nesu zodpovědnost a jak tyto osoby zabezpečit, vydefinovat si, co nejhoršího by se mohlo stát. Jakmile jsem se teoreticky připravila na všechny možné situace, došlo u mě k uklidnění. Hodně jsme o situaci mluvili jak doma s manželem, následně jsem vysvětlovala situaci dětem, neboť přicházely s dotazy ze školy. Dcera sama přišla s touhou pomoci dětem, které utíkají před válkou, společné plány jak můžeme pomoci a co pro to uděláme, to byl další bod, který mi pomohl s vyrovnáváním. „V současnosti už vnímám, že jsem se hodně uklidnila, trávím s rodinou více času v přírodě, plánujeme změny na zahradě a společný čas si i více vychutnávám.

 

 

 

Veronika Danišová
koordinátorka střediska MATANA Krnov

 

 

 

 

 

 

 

 


 

"Jak lidem pomáhá modlitba a víra ve zvládnutí náročné situace spojené s válkou na Ukrajině" jsme se v rámci kampaně Pečujme o své duševní zdraví zeptali koordinátorky duchovní služby ve SD paní Miriam Szőkeové. 

"Nepochybuji o tom, že modlitba dává člověku pokoj, rovnováhu, sílu. Nosím sebou citát Matky Terezy, kde se píše, že "modlit se"- to je největší moc na světě. V křesťanské tradici, na které staví naše evropská civilizace, tu moc nemá ten, který se modlí, ale Ten, ke kterému se modlí, tedy Bůh a Ježíš Kristus. Už existují výzkumy a v budoucnosti jich bude ještě víc- o tom, jak modlitba pozitivně ovlivňuje mozek člověka. Jsme svědky toho dobrého vlivu u našich klientů ve Slezské diakonii. Stane se to někdy v průběhu půlhodinového rozhovoru, který končí modlitbou. To zklidnění a upokojení je výrazným výsledkem společné modlitby. Většinou člověk na začátku řekne, že se neumí modlit a ať se pomodlíme za něj. Ano, uděláme to. Je dobré se zeptat- za co konkrétně by se daný člověk potřeboval modlit. Postupem času si člověk začne sám formulovat věty do modlitby a modlitba se stane výbornou součástí života. Vždy žasnu nad tím, když se klient nejenže dokáže pomodlit sám/sama, ale když také vnímá potřeby druhých, či situaci kolem sebe a to také vloží do své modlitby. Nepochybně velký význam mají modlitby v organizaci, kdy zaměstnanci mohou psát své podněty k modlitbám a pak se ve vybraný den a čas, např.u nás jsou to večerní modlitby- připojí se každý, kdo chce. To je obrovský bonus, který organizace nabízí. S modlitbou blízce souvisí víra. Mohli bychom říct, že je důležité vždy něčemu a někomu věřit. To dává perspektivu do dalších dnů."

 

 

Miriam Szőkeová
koordinátorka duchovní služby ve SD
a nemocničních kaplanů ve SCEAV