Podněty k modlitbám
Přinášíme podněty ke společným modlitbám. Děkujeme za Vaše zkušenosti a sdílení, jsme vděčni, že můžete být takto s námi.
Společná setkání k modlitbě
Děkujeme za Vaši vytrvalost a nasazení. Za tu dobu, kdy se společně scházíme touto cestou k modlitbám, se událo neskutečně mnoho věcí a my jsme se za ně společně mohli modlit. A nejen modlit, ale i ztišit a sjednotit před Bohem. Díky Bohu za ten dar modlitby. Dialog je vždy velmi důležitý. Jak mezi námi lidmi, tak i mezi Bohem a námi.
Přejeme Vám požehnaný čas.
Petr Wiselka
Chcete se připojit k modlitbám? Napište na e-mail: p.wiselka@slezskadiakonie.cz
Podněty
David Pasz
Vzácné Kolegyně, vážení Kolegové,
Přemýšlím nad nedělním evangeliem a kázáním mladého studenta (T. Przeczek). Četl podobenství: S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. (Marek 4,26-29) Ve zkratce připomněl, že dobré Slovo jen tak nezapadne, ale přináší život.
A tak rád bych s vámi sdílel kousek z Nového zákona, který vypráví o působení života: Lásku, kterou Bůh má k nám, jsme poznali a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1Jan 4,16-18)
Samozřejmě je i plevel. Špatné slovo život dusí. Děsím se některých domněnek, které se ukázaly jako falešné. Na druhou stranu, nejeden uživatel dosud neví svou hodnotu, nezná Boží lásku. Občas vidí jen svou zajištěnost - a proto nechce se pohnout z místa. Nebo naopak čte různé zprávy a místo lásky k těm, co jsou kolem něj se nechá vést strachem. (V některých mailech se dá rozpoznat i algoritmus zla. Pozná se podle toho, že nevolá k pokání a nápravě, ale k bezmoci, závisti, hněvu, pasivitě...)
Hospodine, dej nám i lidem u nás poznávat svou lásku, ať se jí můžeme chytit. A ve tvé lásce poznáme tvář druhého, jeho duši a pravý stav věcí. Děkuji za všechny, kteří i dnešní večer jdou spolu s námi cestou naslouchání a modlitby. Amen
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Žalm 90,12)
Milý diakonicky deníčku,
dnešní den měli ve Slezské diakonii velkou slavnost. Sjeli se na ni lidé z různých stran, přednášející různých jazyků a národnosti, různých profilů, vskutku rozmanité společenství krásná setkání. Teď sedím doma a přemítám… Paní Filipkova připomněla krásné momenty vzdělávání (návštěvu místa vzniku SOS vesniček v Měchovicích), bratr Biskup se zastavil u věty: Hospodine, nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Žalm 90,12) a přemýšlel nad tou moudrostí, která se v tom širém vesmíru nesoustředí sama na sebe, ale s pokorou se dívá k Tomu, který je za tím vším.
Paní zpěvačka děkovala za povzbuzení, Ať dobrý Bůh je stále s vámi, proměňuje nás všude tam, kde jsme, každý jsme vzácní. Je velmi povzbuzena z té konference: každý jsme jiní, a každý přinášíme své dary, které nám Pán Bůh dal. Ano, byl to takový „ohýnek“, u kterého jsme se mohli spolu s přáteli z Maďarska ad. společně zotavit :-).
Děkuji za všechny, kteří na nás mysleli v modlitbě. Pro všechny posílám něco málo v příloze: můžete podívat na píseň, přečíst nahlas, třeba zazpívat s námi. :-)
Zdravím v rozjímání, a za celé místo Slezskou diakonii velmi vděčný.
Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh. (...) Jemu buď sláva i moc na věky věků. (Bible, 1Petr 4,11)
Milé spolupracovnice, milí spolupracovníci, žijí pod dojmem Kurzu Psychosociálních dovedností na našem Diakonickém Institutu. Jsem opravdu vděčný, že ho máme. Setkání se stalo studánkou, ve které jsem mohl umýt svou tvář, narovnat se. Nestydět se za to, že jsem součástí diakonie. Můžu ji aktivně proměňovat, že lidé vidí naše konání a chválí Pána Boha, takřka všichni z toho mají radost. :-) Tak jako novoroční přání sousedům, které jsme před časem podnikl s jedním uživatelem.
Mít čistou tvář, spolutvořit společnost, nestydět se za to, co bylo člověku dáno - to je výzva pro každého z nás. Ať už má občanku nebo ne. Nakonec, to byla i jedna z hodnot pastora Vladislava Santariuse, po kterém je pojménováno Diakonické a vzdělávací centrum: Nejsme "masou pracujícího lidu", která se počítá podle síly svého (věčně zdravého) těla. Nakopak, každý člověk je vzácný. I když třeba chce pracovat, ale v našich podmínkách nemůže. (Vice v knize Diakonie v srdci Evropy.) Píšu to jako povzbuzení v situaci, kdy nejeden člověk je po covidu sám, zdeptan různými zprávami. "Nemá smysl se zapojovat, diskutovat. Nezbývá než se izolovat a emigrovat."
V tom se rodí modlitba:
Hospodine, ty jsi pastýř, který se stará, kterému záleží na každém člověku. Ty se staráš i o nás. Přijď království tvé. V Ježíši se vlomilo tvé království do našeho světa. On přinesl chudým dobrou zprávu, vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, propustil zdeptané na svobodu... Prosíme, přijď k nám, do našeho kraje, měst i obcí. Daruj nám pokoru, lásku a odvahu jít jako král David a být součástí změn, které jsou tvou vůlí. Prosíme o denní chléb, smíření a ochranu před každou zjevnou i skrytou blbostí. Vždyť ty jsi stvořil zem, tobě zpívají ptáčci, tvé právo platí v každé době. Amen
Dodnes oblékám jistou dávku asertivity, když některý můj kolega začne svůj požadavek slovy "je třeba". Cožpak nemůže posílit druhého uvnitř, jeho vnitřního člověka (Ef 3,16)? Vést
druhého k lásce z čisté duše, dobrého svědomí, upřímné víry (1Tim 1,5 heslo roku)? Ano, nejen mladší se zdají být "Pragmatickou generací pod tlakem";, jak před časem viděla
Shell-studie. Však podobně vypadají i některé naše prosby, které ";je třeba"; splnit, takže Pán Bůh (snad) zařídí... Naštěstí při četbě vět "je třeba" v Bibli však člověku vzchází naděje. Ježíš s člověkem počítá, i když si on sám může připadat chvílemi jako věc, se kterou si osud pohrává. Tak například u modlitby říká, "jak je třeba stále se modlit a neochabovat" (Luk 18): Vdova chodí za natvrdlym soudcem každý den, aby se právo dostalo ke slovu. Zatímco kolemjdoucí tuší malý kabaret, soudce, který nemá svědomí ani respekt, nakonec ze strachu dopomůže té vdově k právu. Zvláštní obraz modlitby. Dává naději. Vede k naslouchání Boží cestě. Obrací pohled z ";je třeba"; na Boží odpověď.
"Víme, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůli."; (1J 5) Otevřené nebe, kde vše co má Bůh Otec patří i nám - pohled na něj - každému z nás přeje
opravdu si vážím našeho na první pohled anonymního ale v přímém setkání vzápětí osobního společenství. V ruce držím slabikář diakonické modlitby ve fialové části evangelického zpěvníku. Je posilou na cestě života i služby několik generací pracovníků v sociálních službách. Skládá se ponejvíce z citátů žalmů – modliteb, které vznikly v konkrétních životních situacích.
Na dnech ticha objevujeme charakter té které části dne. Poznáváme místa, jak se Bůh s lidmi setkává, obnovuje a posiluje. Dnešní večer chci sdílet modlitbu o Pokoj (uprostřed dne a uprostřed týdne), žalm 85. Uprostřed roku, při neodpočinku, kéž posílí na cestě a v kvalitní a vytrvalé modlitbě.
Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil.
Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy.
Svou prchlivost odkládal jsi zcela, přestával jsi planout hněvem.
Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení!
Chceš se na nás hněvat věčně? Stíhat hněvem všechna pokolení?
Což nám nenavrátíš život, aby se tvůj lid z tebe radoval?
Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu!
Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí!
Jiří Kaleta
Řešíme náročné hospodářské úkoly, rozhodujeme o zdraví druhých, plánujeme, stavíme, jezdíme a cestujeme, obchodujeme, podnikáme, prodáváme a kupujeme, odpočíváme a na smrt a odchod z tohoto světa už moc nechceme myslet, až zase přijdou podzimní dny nebo když se setkáme se smrtí tváří v tvář, když odejde někdo blízký nebo známý.
Ale je to konečné řešení odkládat otázku života a smrti? Vyhneme se takto otázce smrti? Můžeme se doslova někam ukrýt, kde bychom byli chráněni před těmito, pro nás tak někdy tajemnými nebo těžko zodpověditelnými otázkami?
Musíme všichni, mladší i starší, bohatí i méně bohatí, vysoce vzdělaní i se základním vzděláním, upřímně říct, že před touto otázkou se nikam nemůžeme ukrýt a jednou ji budeme muset řešit. To je realita života, bez nějakých příkras nebo nadnesených slov, která se v určitém okamžiku, když stojíme tváří v tvář smrti, stávají pouze nic neříkajícími frázemi. Jako lidé potřebujeme i v těchto otázkách, tak říkajíc, pevnou pudů pod nohama. Pevnou půdu, která nepodléhá různým názorovým vlivům nebo se nemění s měnící se dobou a je stále jistá a dá se na ni spolehnout i v otázkách právě nejtěžších, v otázce smrti a budoucnosti člověka.
Tou pevnou půdou bylo, je a bude Boží slovo. Jeho zaslíbení, jeho otevřenost v otázkách života i smrti, jeho jasný cíl a směr. Nespočet lidí v dějinách lidstva Božímu slovu důvěřovalo a důvěřuje. Pro mnohé i na počátku 21. století je Boží slovo jasným ukazatelem toho, že je někdo, kdo nad největším nepřítelem člověka, nad smrtí zvítězil. Je to jediný Boží Syn Ježíš Kristus. Zřejmě jeho slova z Janova evangelia 11,25, patří k těm nejodvážnějším a zatím nikdo v dějinách lidstva si neodvážil nic takového říct nebo opakovat.
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne i kdyby umřel bude žít.“
Milí přátelé, řekněte upřímně, existuje něco pevnějšího a jistějšího ve světě, než tato Ježíšova slova?
Mějme tato slova jako onu pevnou půdu pod nohama našich životů a nepřemůže nás, ani smrt ani hrob.
A ona, zima, se skutečně zeptá! Když přijdou podzimní deštivé dny, možná první mrazíky, tak na letní dny nám zbudou pouze vzpomínky. Tak to je v přírodě zařízeno a tak to funguje. Každé období přináší své krásy a radosti. Ale podzim je také obdobím kdy ukládáme zeleninu a ovoce do sklepů, spížek nebo skladů. V dnešní době se už méně zavařuje nebo se už tak moc nedělají domácí marmelády nebo džemy., jak v době našich babiček. Ale určitě se ještě mnozí najdou, kteří zpracovávají ovoce a zeleninu. A pak v zimě si užívají toho, co vypěstovali na svém poli nebo zahrádce. A vždy to potěší. Nejsem vlastníkem pole ani zahrady a přesto máme s manželkou radost z domácích zavařenin nebo výrobků z ovoce, které si koupíme a manželka toto ovoce zavaří nebo udělá onu marmeládu.
V životě je to velice podobné. Každý život přináší nějaké ovoce. Ať je člověk mladý nebo starší, je znát na jeho životě ovoce. To jaké má smýšlení o druhých, to, co říká nebo to, co dělá. To všechno je ovoce našich životů a lidé, kteří žijí vedle se mohou buď radovat z nádherného životního ovoce nebo být smutní ze životního ovoce, které je kyselé, malé nebo trpké. Po ovoci skutečně poznáme člověka. Ježíš Kristus – Boží Syn v Bibli říká:
Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Evang. Matouše 7,16-20.
Tedy skutečně po ovoci je poznat komu patří můj život a kam to mám ve svém životě namířeno! Kdo by netoužil vydávat dobré a chutné ovoce svého života? Jak to udělat? Bible mám hovoří, že ten, kdo svůj život svěřil Kristu, toto nádherné a chutné ovoce svého života může přinášet. Ježíš Kristus je garantem kvalitního a smysluplného života. Rozhodnutí je na nás.
Září také maluje všemi barvami. Až nám někdy přecházejí oči. Kolik barev je najednou kolem nás. Mnohokrát jsme prožili, že střídání ročních období je pro nás dobré. Zvykli jsme si na to, že každé roční období je něčím charakteristické. A možná se na každé roční období těšíme. Zvykli jsme si také na střídání dne a noci. Máme svůj denní rytmus a jsou věci, které děláme pravidelně, a zvykli jsme si už na ně. Žáci a studenti si zvykli na své učitele ve školách. Oni je znají, nejsou jim cizí, znají jejich silné i slabší stránky. Zaměstnanci si zvykli na své vedoucí a na ty, kteří stojí v čele firem. Také je znají, ví, co mohou od nich čekat. Každá nová změna působí stresové situace. Když delší dobu bydlíme na jednom místě a jsme nuceni se přestěhovat, pak to také působí potíže, protože si musíme zvyknout na nové prostředí, na nové sousedy a na všechno nové kolem nás. Zřejmě závisí od každého člověka jak snáší větší nebo menší změny. Jsou dokonce lidé, kteří změny vyhledávají a sami říkají: „Život, to je změna.“
Bible – Boží slovo říká, že je někdo, kdo se vůbec během staletí nezměnil a nemění se, že je stále stejný. Má stejný zájem o každého člověka a touží po tom, aby každý člověk byl šťastný a prožíval pokoj, jistotu a radostnou budoucnost.
Dokonce se za každého člověka obětoval, protože my lidé jsme se vydali svou cestou. Svévolnou cestou, cestou podle své vůle a mysleli jsme si nebo si dokonce ještě myslíme, že to zvládneme sami. To je ale veliký klam, nezvládneme to sami. A ten jeden se nemění a čeká na každého člověka, až se k němu vrátí.
V listu Židům 13,8 je napsáno: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.
Ježíš Kristus – Boží Syn se nemění. I když všechno kolem nás podléhá změnám, ač příjemným nebo nepříjemným, krátkodobým nebo dlouhodobým, významným či nepatrným, Ježíš Kristus se nemění, Jeho slovo se nemění, Jeho pozvání pro každého člověka se nemění.
Milí přátelé i pro nás je toto nádherné pozvání neměnícího se Ježíše Krista, abychom mu důvěřovali a prožívali jistotu v tomto nejistém světě stále platné.
Pozvání platí stále pro každého, zvažme moudře.
Přeji vám příjemné podzimní dny.
Ale představme si situaci, že by se našel žák nebo student, který by si řekl: „Já tomu nevěřím. Já do školy nepůjdu. Já se 1. září budu tvářit, že se mě to netýká. Zůstanu v posteli do 10 hodin, pak si budu dělat co se mi zlíbí.“
Našel by se takový student? Možná. Nevím. Spíše ne, než ano.
V životě nám nepomůže, že se budeme tvářit, že se nás to netýká. Máme určité povinnosti. Musíme něco dělat, máme odpovědnost za někoho. Zaměstnanec si přece nemůže říct, že nepřijde do práce, ale někdo na něho spoléhá, že přijde a bude pracovat. Otec s matkou si nemohou říct, že se už nebudou starat o své děti. Mají za ně odpovědnost. Manžel nemůže říct manželce, už mě nebaví být s tebou. Manželka nemůže říct muži, nebudu se o tebe starat. Vždyť oba si dali vzájemně slib, že půjdou společně v radosti i ve smutku.
Kolik z nás si řeklo, mne se to netýká. Já si přece rozhoduji o svém životě sám. Přece mi nikdo nebude do mého života zasahovat. Ale existuje něco, kdy nemohu říct:
„Mne se to netýká.“ Je to Boží slovo, které nám nabízí, abychom Pánu Bohu důvěřovali. Je to nabídka. Jsou určité nabídky, které se neodmítají. Zvlášť tato, která ukazuje do budoucnosti.
Ježíš Kristus říká: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Matouš 11,28-30.
Osoba Ježíše Krista nadále zůstává osobou jedinečnou, která svým příkladem ukázala na to, že má zájem o každého člověka. Kristův život a jeho smrt za hříchy každého z nás je nadějí a jistotou. Vzít Krista jako učitele pro svůj život, je na počátku nového školního roku věcí nejvíc symbolickou, ale nejedná se pouze o symboliku, ale o skutečnost našich životů. Kristus je nejlepší učitel, protože je Bohem a Spasitelem zároveň. Je to skutečný Učitel, od kterého se můžeme stále učit..
Mnozí z nás už sice nechodíme do školy, ale ve škole života jsme všichni.
Učitel – Ježíš Kristus je stále připraven nás učit
25.7.2022
Prázdniny jsou v plném proudu, dokonce se už přehupují nenápadně do druhé poloviny. Tak zjišťujeme jak ten čas letí a nikdo ho není schopen zastavit.
Už jste něco prožili o prázdninách? Už jste byli na dovolené?
Dnes se velmi často hovoří o zážitcích a prožitcích. Určitě je dobré něco zažít nebo prožít. Je dobré navštívit nějaká pěkná místa v naší zemi nebo v zahraničí. A je na co se koukat!
Ale když tak přemýšlím, jak dlouho jsme schopni si pamatovat nějaký zážitek? Určitě ten, kdo prožil něco špatného nebo traumatizujícího, tak ten si onen zážitek pamatuje až do konce života. Ale většinou mnohé zážitky zapomeneme nebo je vystřídají zážitky jiné. Ale náš život se neskládá jen ze zážitků a prožitků. Náš život je především realita života. Od rána do večera. Každý den přináší nějaké překvapení nebo se vůbec nic neděje. Jakou radostí je pro nás, když se ráno probudíme a můžeme vstát a něco dělat nebo se s někým potkat. Pro mnohé to není samozřejmost, jak pro nás. Mnohé věci bereme už jako samozřejmost a ony samozřejmostí vůbec nejsou. Mám někdy pocit, že čas dovolených a odpočinku jsou rychle pryč a člověk by si přál, aby trvaly déle, nejlépe napořád. Ale ono to nejde. Zážitek skončí a na prožitek se časem zapomeneme. Potřebujeme něco nebo spíše někoho, kdo je stále stejný, kdo se nemění a dokonce chce pro nás jen to nejlepší. Kdo dá našim životům správný směr a orientaci. A také jistotu, že nikdy nezklame a nikdy si z nás nevystřelí. Dnes mnozí lidé mají životní zkušenosti s podvodníky. Zazvoní u vašeho domu nebo bytu a nabízejí zaručeně hodnotnou věc a nakonec se zjistí, že daný člověk je podvodník. Díky Pánu Bohu, že máme Boží slovo, které nikdy neklame a nezavede člověka do slepé ulice nebo nechá jen tak.
V listu Židům 13,8 je napsáno: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. To je obrovská jistota, které se můžeme chytit v našich životech. Ježíš Kristus se nemění. Je stále stejný. Jeho láska k nám je stejná, jeho zájem o každého člověka je stejný. Jeho zájem nemizí nebo nezmizí jako nějaký prožitek nebo zážitek. On se nemění. Tím si můžeme být jisti. Milí přátelé věřme Kristu. On se nemění.
Přeji vám příjemné letní dny a vám, kteří máte před sebou dovolenou, přeji krásnou dovolenou k nabrání nových sil.
Začínají prázdniny. Je to doba odpočinku, setkávání a také cestování. Mnozí lidé poznávají nové kraje, nové země, nové způsoby života lidí. Dnes je možno si zvolit i dopravní prostředek. Není žáden problém v tomto rozhodování. Cestovat autem, autobusem, vlakem nebo letadlem je dnes pro mnohé samozřejmostí. Každá taková cesta nás něčím obohatí a rádi vyprávíme zážitky z cest. Naši přátelé, pokud danou zemi nebo kraj nenavštívili, rádi poslouchají naše vyprávění. Možná při takových cestách si něco uvědomíme. Možná si více vážíme domova nebo našich blízkých, kteří žijí vedle nás a mnohdy je bereme jako samozřejmost. Možná si myslíme, že „tráva u sousedů je zelenější a chutnější „ , než u nás doma, jak říká staré české přísloví. V každém případě je to moc pěkné, když něco nového vidíme nebo navštívíme zemi a poznáváme její krásy, zvyky, obyvatele a jejich život.
V Bibli máme popsanou jednu zvláštní cestu. Je popsaná v knize Skutků
svatých apoštolů. Vydal se na ni mladý, vzdělaný člověk Saul z Tarsu. Byl horlivým, náboženským stoupencem a nedal na Boha Izraelitů dopustit. Byl akční a velmi ho rozčilovalo, když se najednou objevil mezi lidmi Ježíš Kristus. Jeho učedníky chtěl zničit. Vyžádal si povolení, aby mohl v Damašku hledat ženy i muže, kteří chtějí následovat Krista a doslova je přivést v poutech do Jeruzaléma. Vydal se na cestu i s doprovodem a těsně před Damaškem zazářilo kolem něho světlo z nebe. Saul spadl z koně a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi Pane?“ on odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Saul oslepl a s pomocí svého doprovodu došel do Damašku. Tato cesta se mu vryla hluboce nejen do paměti, ale i do srdce. Toto setkání s Ježíšem Kristem změnilo jeho život i službu. Ze Saula se stal apoštol Pavel, jeden z největších učedníků Ježíše Krista Božího Syna, jehož dopisy jsou v Bibli a jsou čteny dodnes.
V životě jsme vlastně všichni na cestě. Žijeme, pracujeme, radujeme se , rmoutíme se, staráme se, ale kam vlastně jdeme?
Boží slovo má moc nás zastavit a nabízí nám změnu. Apoštol Pavel napsal mladému Timoteovi.
1.Timoteovi 2,3-4: To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
Díky Bibli smíme poznat pravdu, to je jedinečná cesta. Cesta do Božího království plného pokoje, lásky a spravedlnosti. Díky Ježíši Kristu.
Milí přátelé přeji vám příjemné letní dny a pokud máte cestu před sebou, šťastnou cestu a šťastný návrat domů.
Milí přátelé a modlitebníci!
Zítra začíná měsíc červen, je zvláštním měsícem. Je to měsíc konce školy. Žáci a studenti se těší na dva měsíce zaslouženého a také vytouženého volna a odpočinku.
Je to vždy příjemný pocit, když máme před sebou dny volna, prázdnin nebo dovolené a můžeme si plánovat svůj čas. Nejsme podřízení termínům a kalendáři. Nikdo nás neshání, nikdo po nás nic nechce. Máme volný čas. Těšíme se, že navštívíme nová místa. Potkáme se s novými lidmi, někoho povzbudíme nebo navštívíme. Nikam nebudeme spěchat a četnost pohledu na naše hodinky bude také malá. Prostě volno. Je to moc příjemné, ale tento čas skončí a my se opět ocitneme tváří v tvář úkolům, termínům a kalendáři. Tak to prostě v životě je. A pak se zase budeme těšit na odpočinek. Naše tělo musí odpočívat.
Ale co naše nitro, naše duše? Odpočívá také naše nitro nebo žijeme v nejistotě a nevíme odkud jdeme a kam to máme v životě namířeno? Je někdo schopen nám to říct zcela vážně a jasně? Jinými slovy. Můžeme najít odpočinek pro svou duši? Při tom všem co prožíváme, co se děje kolem nás, jaké nároky jsou na nás nakládány? Boží slovo nás povzbuzuje, že ano, že můžeme najít skutečný pokoj již zde na zemi. Nemusíme nikam jet, nemusíme být někým zvláštním nebo privilegovaným, nemusíme se polepšit. Stačí přijmout Boží nabídku, která je platná pro každého člověka. Zkus. Předem neodmítej. Bible říká:
1. list Petrův 5,7: „Všechnu 'svou starost vložte na něj', neboť mu na vás záleží.“
Někomu záleží na tom jak a čím žiji. Nejsem pouhým rodným číslem ve světě. Někdo má o mě zájem a chce, abych žil životem, který má jasný smysl a cíl. Někdo chce, abych nebyl ztraceným.
V evangeliu Matouše 11,28 je napsáno: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Je to pozvání samotného Božího Syna Ježíše Krista. Je to pozvání, které platí již 2O století. Zní i dnes pro každého z nás. Je to pozvání ke vztahu s Kristem. Pouze On dá naši duši skutečný odpočinek a pokoj, již zde na zemi. My dobře víme, že ne všechno se dá vysvětlit, definovat nebo spočítat. Mnohé přijímáme vírou. Proč bychom nemohli přijmout pozvání Ježíše Krista? Dobře přemýšlejme, co má pro nás největší cenu. Možná budeme mít příležitost o letošních prázdninách nebo dovolené.
Milí přátelé, přeji vám příjemné letní dny a pokojnou dovolenou.
Miriam Szőkeová
17.11.2022
Milí přátelé, modlitebníci,
v dnešní svátek, který nese název „Den boje za svobodu a demokracii“ a „Mezinárodní den studentstva“ si možná mnozí z nás připomněli, nebo zaslechli vzpomínky v rádiu, či v televizi- k událostem 17. listopadu 1939 a k 17. listopadu 1989. Někdy to trvá dlouhou dobu, než se podaří ve společnosti vybojovat svobodu slova, svobodu projevu a svobodu vyznání. Je důležité si to připomínat. Izraelský národ si u různých příležitostí, svátků (u společné večeře v rodinném kruhu) připomíná události, kdy je Bůh vysvobodil z otroctví a vedl je do svobodné země. Před některými z bojů Izraelci slyšeli slova Hospodina: Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte
na mysli, nebojte se, nebuďte ustrašení, nemějte z nich hrůzu. Vždyť Hospodin, váš Bůh, jde s vámi, aby za vás bojoval s vašimi nepřáteli a zachránil vás. (Deut 20, 3-4). Pro některé z nás je vůbec představa „boje“ a „bojování“ vzdálená, cizí a nepříjemná. Ale ono není možné procházet životem bez boje. I kdybychom se chtěli veškerému konfliktu a boji vyhnout, ten konflikt a boj nás zastihnou, prostě se objeví, cizím zapříčiněním. A některé boje vyžadují hodně sil, vytrvalosti a trpělivosti. Apoštol Pavel připomíná: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Jsou různé druhy bojů, které jsme zažili, kterými procházíme, a které nás ještě čekají. Avšak my se můžeme naučit očekávat na Boží pomoc, na Boží vůli, na Jeho pokoj, na sílu od Boha a moudrost při každém kroku, který uděláme. Mysleme a modleme se o to také v dnešní sváteční večer. Pokojný a požehnaný čas.
<
Možná si mnozí z nás připomněli a potvrdili obsahově známé věci, možná jsme si uvědomili vícero kulturních rozdílů a možná nás také zaujalo to sdílení nadšení amerického přednášejícího z jeho profese sociálního pracovníka a učitele, ve které působí celý život. Jeden z drobných úkolů, který nám přednášející nechal k dalšímu přemýšlení a hledání v naší praxi, byly jakési „momenty všímavosti, či pozornosti, uvědomování si světlých a povzbuzujících drobností“v našem okolí. Sám ocenil naše prostředí, které vytváříme, a dokonce dekoraci, kterou jsme schopni připravit v pracovním prostředí. Jak milé ocenění. Zaznělo také, že jedním z aspektů vysněného zaměstnání je, když člověk zažívá podporu svých kolegů. Je to tak skvělá věc a mám za to, že ve Slezské diakonii toto zakoušíme. K tomu, abychom si byli oporou, a povzbuzením nás zve i biblický verš, určen pro dnešní den: „Navzájem se povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“(1 Tes 5,11). Tak ať nás to těší, naplňuje vděčností a nadějí i do dalších dnů. Pokojný a inspirativní večer, naplněný vnímavostí a soustředěností na to, co je důležité a vzácné,
Uprostřed dnešního deštivého dne mě oslovilo několik myšlenek, s kterými se chci s Vámi podělit: „Domnívám se, že odhodlání dělat „velké věci“ pro Pána Boha
může zavinit, že ho budeme nakonec milovat méně, než kdybychom všechny malé věci dělali s Ním a pro Něj. V našich malých povinnostech můžeme poznávat jiskřičky Boží blízkosti…
Je tolik odrazových můstků, tolik mostů, po nichž lze přejít od naší sobecké vůle ke klidnému břehu Boží radosti: hromádka prádla, které mám vyžehlit; mísa brambor, které mám oloupat; dopis, který mám napsat; dítě, které mám s láskou a trpělivě vychovávat; úsměv, jímž mám obšťastnit své blízké; dveře, jež mám otevřít; telefon, který mám zvednout; bolest, kterou mám vydržet…
…Vůbec nezáleží na tom, co právě děláme: zda držíme smeták nebo tužku, zda hovoříme nebo mlčíme, zda něco opravujeme nebo organizujeme konferenci, zda pečujeme o nemocné nebo píšeme na počítači. To vše je jen slupkou úžasné skutečnosti, setkání duše s Bohem, jímž se duše každou minutu obnovuje“ (z knížky „Člověk mezi vírou a ateismem).
Autorkou těchto myšlenek je, pro mne zatím neznámá - Madeleine Delbrelová (1904-1964), která se rozhodla žít ve světě a současně žít naplno s Bohem, věnovala se službě chudým druhou světovou válkou.
Kde jsme my mohli v dnešní den vnímat Boží přítomnost? Jaké malé povinnosti nás čekají ještě teď večer a tento týden? A jak se uprostřed toho všeho projeví naše víra v Pána Boha
a vnímání Jeho blízkosti?
„Kéž stále rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ 2 Pt 3, 18
Pokojný večer,
Miriam Szőkeová
Možná je fajn se trochu zastavit a říct si - Kolik krásných zážitků, vytoužených setkání a podnětných i zvláštních situací jsme mohli v průběhu tohoto léta zažít? Jak nás to posunulo, jak to posílilo naši víru, lásku a naději? Podařilo se nám „vypnout“, vyvětrat hlavu a čerpat síly pro tělo i pro duši? Poznali jsme nová místa, která nás uchvátila, anebo jsme na známých místech našli klid, který byl osvěžující? Díky Bohu za to. Ano, nepochybně si uvědomujeme, jak je to v této době důležité a potřebné, abychom mohli odpočati a osvěženi vstupovat do nelehkých situací a přispívat k hledání dobrých řešení pro mnohé lidi, kterým sloužíme, se kterými pracujeme. A myslím, že taky vnímáme, že kdybychom si dopřáli sebelepší dovolenou, ale chybělo by u toho Boží požehnání, Boží ochrana na cestách, Jeho milost v maličkostech každého dne, zůstali bychom unaveni, nespokojeni, bez vnitřního pokoje a „s nedobitými baterkami“. Apoštol Pavel po nelehkých událostech píše komunitě lidí do jednoho ze sborů: „ Máme v Bohu naději, že nás i nadále bude vysvobozovat, když nám i vy budete společné pomáhat svými modlitbami.“ (2 K 1,10-11). Ano, k mnohému dobrému jsme rozhodně přispěli také v průběhu léta, pokud jsme se za někoho konkrétního, či za nějakou situaci pomodlili a v důvěře očekávali na Boží řešení. To můžeme udělat také v dnešní letní večer, který je před námi.
S přáním pokojné a soustředěné mysle a vnímavého srdce k různým potřebám,
4.8.2022
mezi oblíbené turistické cíle nepochybně patří hrady, zámky a zříceniny. Cesta k nim může být poměrně dobře dostupná, váže se k nim zajímavý příběh a ukrývají v sobě jisté tajemství. Výlety na hrady bývají součástí táborů pro děti, mládež, či celé rodiny, ale po cestě k hradu potkáme i jednotlivce, či starší lidi s holí.
Nejenom děti, ale i dospělí se pokouší představovat si, jak se na takovém místě žilo, co se tady odehrávalo, jak se nepřátelé snažili dobýt hrad a taky jak stateční ochránci bránili hradní místo. Je faktem, že samotné hradby představovali záchranu života, a to také pro místní obyvatelstvo. Proto se v Bibli často používá tento obraz a hradu je přirovnán samotný Hospodin. Jeden z biblických veršů, který hovoří o Pánu Bohu jako o pevném bezpečí, nacházíme v knize Přísloví, v 18. kapitole, ve verši 10: Pevná věž je Hospodinovo jméno, k Němu se uteče spravedlivý jak do hradu.
My dnes vidíme většinou už jen ruiny a zříceniny, ale pro lidi v minulosti představovali hrady reálnou zkušenost záchrany, jistoty a bezpečí. Vzpomeňte si na svých prázdninových a dovolenkových cestách, že dnes to nemusí být hrad z kamene, ale v každé době potřebujeme i my bezpečný prostor, kde se cítíme chráněni, a které je útočištěm uprostřed různých životních zápasů.
Bůh chce jít životem spolu s vámi. Chce s vámi sdílet vaše dny, chce spolu s vámi rozhodovat, znát vaše touhy i zklamání. Chce s vámi mít důvěrný vztah uprostřed všeho šílení a každodenní reality, být s Vámi na poradách, při psaní zpráv a pořizování seznamů. Chce být s Vámi, když jedete autem, když plánujete a chce s Vámi sdílet vaši bolest. Jeho Boží láska není něco, oč bychom museli usilovat, co bychom si museli zasloužit. Nemusíme žít v obavách, že o ni přijdeme. Nemusíme se měnit z vlastních sil, abychom snad vypadali lépe.
Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou a má moc, aby té vysvobodil. Jsi pro něj velkým potěšením a Jeho láska ti přinese pokoj. Bude nad tebou zpívat a jásat. (Sof 3,17)
Dopřejme si i dnes večer chvíli v „takové komůrce“ u Pána Boha. Požehnaný čas modliteb, ztišení, rozjímání, spočinutí, v důvěře, pokoji a naději,
Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko“, odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: „Vykořeň se a přesaď se do moře!“ a poslechla by vás.“ (Luk 17,6) Tento verš říká Ježíš po tom, co učedníci vyslovují prosbu: „Dej nám víc víry“. Ten nedostatek víry si uvědomují po slovech o odpuštění. Odpustit někomu sedmkrát za den? To je snad nad lidské síly a vůbec chuť někomu odpustit?.. A přesto. Mít víru jak hořčičné zrníčko a očekávat velké věci- to je pozvání také pro nás. To je přirovnáno k vykořenění a přesazení velkého stromu moruše. Viděli jste už strom morušovníku? Původně prý pochází z Malé Ásie a Íránu, dorůstá do výšky až 15 metrů (ten černý je prý větší než morušovník bílý) a může se dožít až 150 let. Má rozsáhlé kořeny a rozrůstá se také do šířky. Odvar z černých plodů moruší slouží jako sirup na vykašlávání, plody jsou příjemně sladké (chutnají lépe než ostružiny) a jsou z nich i marmelády. Léčivé jsou však i pupeny, listy, kůra a kořen. Rozhodně je to pozoruhodný strom. A Pan
Ježíš používá příklad tohoto stromu ke znázornění velkých věcí, které se dějí díky víře. Nehovoří se tady o setnutí stromu, ale o přesazení. Velké stromy se přeci nepřesazují. A navíc – strom moruše roste v suchém prostředí. Zmínka o tom, že by se mohla přesadit do moře, jde dost proti biologii i proti fyzice. Velká víra ve Všemohoucího dokáže obrovské věci. Nezapomínejme na to a připomínejme si to také v těchto letních dnech, kdy budeme sbírat zralé plody ovocných stromů (možná někde i moruší).
„Kdo se totiž mohl více považovat za slabé lidi, ne-li apoštolové? Vždyť je psáno, že
v hodinu, kdy byl Ježíš zajat, jej všichni opustili a rozprchli se. Když je však naplnila moc Ducha, vidíme jasně, že byli naplněni novou silou. Duch svatý proměnil jejich slabost
v sílu, projevující se nevýslovnou láskou. Síla Ducha svatého přemohla strach, zvítězila nad protivenstvím, výhružkami a mučením a těm, na které sestoupila, se dostalo nadpřirozené odvahy vést duchovní boj do té míry, že se uprostřed trestů, mučení
a protivenství nebáli, ale naopak jásali.“ (Řehoř Veliký)
Ve chvílích, když si uvědomíme svou vlastní slabost a současně dovolíme Pánu Bohu, aby vstoupil do naší slabosti, tak nás On sám podepře, naplní svým Duchem a promění nás v silné, pokojné, odvážné a moudré lidi. O tu velkou proměnu, která se kdysi odehrála při události Seslání Ducha Svatého (Letnice), kterou si připomeneme nejbližší neděli, můžeme opět prosit také pro nás, naše okolí, pro množství našich blízkých
i vzdálených. Pro tento svět.
„..dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Ř 8,6)
Bůh nám nedal ducha bázlivosti,
nýbrž ducha síly,
lásky a rozvahy... (2 Tim 1,7)
Ať nás i v tento večer, v našich modlitbách vede Boží Duch
Drahé kolegyně a kolegové, přátelé a příznivci,
sledujeme to asi všichni, jak jedna noční bouře v uplynulých dnech některým lidem v naší zemi brutálně zasáhla do života. Takovou spoušť někteří snad doteď viděli jen v amerických filmech. Osobně jsem měla příležitost jako studentka před léty vidět v jednom z amerických států kousek krajiny, kde řádilo tornádo. Bylo to strašné. Tak jako v těchto dnech na jižní Moravě. Jedna přeživší žena nám tenkrát vyprávěla, jak vařila a stála zrovna při sporáku, když se přihnal strašný vítr a obrátil celý dům vzhůru nohama. Ona nestihla nic udělat, ani jen přemýšlet, co udělat jinak, nebo kde se ukrýt. Byl jen zázrak, že přežila. Někteří nepřežili a ti, co zůstali, si uvnitř kladli otázku: „Proč to prošlo právě tímto pásem krajiny a o kousek dál zůstali domy neporušené?“ Těžké a nevysvětlitelné. Na mnoho věcí nemáme a nebudeme mít na této zemi odpověď. I bychom se však ocitli v jakékoli situaci, můžeme vždy k Bohu volat: „Pane, zachraň nás. Pomáhej nám svou mysl držet fixovanou na Tebe, protože Tys pro nás naplánoval pokoj. Ty nás zachraňuješ a můžeš vytrhnout od všeho zlého, Ty nás chceš zachránit taky pro věčnost. Nebudeme se strachovat, ani mít obavy. Děkujeme Ti, že nám pomůžeš i dnes zůstat v pokoji. Amen.“ Můžeme si připomenout moudrost z Bible: „V obrácení
a spočinutí je vaše bezpečí, v klidu a spolehnutí vaše vítězství“ (Iz 30,15). Bůh nás nekonstruoval tak, abychom byli necitliví. On nás projektoval tak, abychom byli vnímaví a citliví k situacím druhých lidí.
A proto i po takové strašné bouři někteří přispějí finančně, někteří půjdou osobně nabídnout své ruce a praktickou pomoc, někteří se budou v modlitbách podpírat zraněné i záchranáře. Díky za to, že ta Bohem vložena vnímavost, citlivost a solidarita opravdu funguje, obvazuje rány a konejší.
Radek Kocián
Poslední slova Pána Ježíše na golgotském kříži odhalují, že jeho utrpení a smrt byla cestou, kterou se dávno dopředu rozhodl jít. Něco bylo dokonáno. Něco, pro co se Pán Bůh již dříve rozhodl a do čeho vědomě vstoupil. Apoštol Petr napsal: „byl jako beránek bez vady a poskvrny předem vybrán už před stvořením světa.“ (1 Pt 1,19-20). Proč šel touto cestou? Zřejmě proto, že nebyla jiná možnost, jak nám odkrýt Boží srdce plné lásky k jeho dětem a také proto, abychom my, kteří jsme byli ztraceni, mohli obdržet život, o který jsme přišli.
Jak ovšem promluvit k dětem, které jsou ve vzpouře? Čím víc je budete tlačit, tím víc, půjdou svou cestou. Jedině láska dokáže promluvit k uším, která jsou hluchá a očím, která jsou slepá.
Jako dítě jsem to prožil se svou babičkou. Když mně jednou hlídala, dovolila mi jít za kamarády ven, ale řekla mi, abych zůstal před domem, kde na mně uvidí. Během dovádění s dětmi jsem na to však za chvíli zapomněl a vydal se s ostatními do nedalekého městského lesíku. Když jsem se po dlouhé době vrátil domů, zjistil jsem, že mě babička šla hledat. A pak se vrátila. Boty i nohy měla špinavé od bláta, když musela jít tím městským lesem, a protože byla již vážně nemocná, byla tato cesta pro ni velice namáhavá. Když se tehdy vrátila, nezasypala mně výčitkami, ani mi jinak nevyčinila. Vzpomínám si však na její pohled plný lásky i bolesti a na ty špinavé nohy. Její cesta lásky mluvila hlasitěji než jakákoli slova. Mluvila k srdci, které pochopilo a již nechtělo být neposlušné.
Když obchodník uhradil svému obchodnímu partnerovi svůj dluh, řekl: „dokonáno jest“ – dluh je splacený. Když písař dokončil přepis nějakého svitku, zvolal: „dokonáno jest“ – text je dopsán. Když Pán Ježíš vybojoval svůj zápas o své děti, zvolal: „Je dokonáno!“ Dluh je zaplacen, boj je vybojován. Je otevřena cesta domů. Když se zadívám do Jeho očí (a na Jeho nohy), moje srdce, plné vzpoury, najednou slyší. Díky můj Spasiteli, že jsi šel touto cestou lásky.
Pán Ježíš prožívá poslední okamžiky svého zápasu na golgotském kříži. Učedník Jan, který stojí spolu s ženami pod křížem, nám přináší svědectví, že i v této chvíli bolesti a osamění, je Ježíšova pozornost určena těm, kteří jsou kolem něj. Jsou mu nesmírně blízcí. Vnímá, že jejich srdce jsou naplněna obavami a zármutkem. Ví, že jeho odchod je velice zasáhne. A také si je vědom potřeb jak své stárnoucí maminky, tak i svého mladého učedníky. Proto je svými slovy žádá, aby zde byli jeden pro druhého. Aby si byli navzájem oporou. Je to nádherný obraz Ježíšovy nesobecké lásky, která i ve chvílí smrti, myslí na druhé.
Pamatuji si na jeden okamžik, kdy jsem jako dítě spolu s blízkými stál u postele své umírající babičky. Byl to jeden z posledních momentů, které jsme spolu mohli prožít. Odsunula přikrývku na své nemocniční posteli a nabídla mi, abych si k ní sedl. Vtáhla mně do své blízkosti. Jak mně tímto činem ujistila o své lásce a učinila pro mě tuto chvíli snesitelnou. Dodnes mně její projev lásky hřeje ve vzpomínkách a překrývá, jinak bolavé okamžiky reality, závojem něhy.
Nesobecká láska je vzácným ovocem Ducha svatého, jenž dozrává v životech jeho dětí, když jsou vystavovány paprskům Boží milosti. Není to něco, co je z nás, je to Boží dar. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2 Kor 3,18).
Děkuji Ti, Pane Ježíši, že ve Tvé přítomnosti smíme zakoušet hřejivé dotyky Tvé lásky. Děkuji Ti, že Ty sám jsi zdrojem této lásky, jak pro naše vyprahlá srdce, tak i pro druhé kolem nás.
Radek Kocyan
Při čtení 18. kapitoly Janova evangelia můžeme dosti zřetelně vnímat, že Ježíšova cesta utrpení a smrti, nejen, že není shoda smutných okolností, ale je zcela vědomým činem neskutečné lásky. Pán Ježíš již při poslední večeři se svými učedníky ví, že přišla jeho hodina. Že nastává chvíle, pro kterou přišel: „aby dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mat 20.28). Nehodlá se skrývat. Jde do Getsemane, na místo, které Jidáš dobře zná a S VĚDOMÍM VŠEHO, CO JEJ ČEKÁ, vychází svým biřicům vstříc. Sám se jim vydává do rukou. A když jej o chvíli později Petr začne bránit a usekne ucho veleknězovu sluhovi, táže se Petra: „Nemám snad pít kalich, který mi dal Otec?“
Podobně, jako kdysi kráčel Izák se svým otcem Abrahamem na horu, na níž měl být obětován, i On jde pokorně cestou bolesti a smrti. Kráčí však s plným vědomím toho, co jej čeká. A na rozdíl od příběhu v zemi Moria, nyní již nebude náhrada, kterou by Otec vyměnil za svého syna. On, Pán Ježíš, je tou náhradou. On je tím, kdo přijímá místo, které patřilo hříšníkovi, odsouzenému k smrti. Činí tak zcela vědomě a zcela dobrovolně. V některých bolavých okamžicích života si kladu otázku, zdali bych vstoupil do některých vztahů, kdybych předem věděl, kolik bolesti to přinese. A stejně tak si kladu otázku, zdali by lidé, kterým jsem svým sobectvím ublížil, vstoupili do vztahu se mnou, pakliže by předem věděli, co to přinese.
Pán Ježíš, vědom si všeho, co jej čekalo.. Vědom si zrady a zapření těch nejbližších, vědom si nenávisti svého lidu, vědom si bolestivého odloučení od Otce, vědom si, že po celé generace mnozí nepochopí a dál budou kráčet po cestě vzpoury, ale také vědom si toho, jak miluje své ztracené děti a že láska je vědomé rozhodnutí a ne jen emoce, kráčí po cestě sebeobětování se, aby těm, kteří poznají, pochopí a přijmou jeho oběť lásky, otevřel cestu milosti, která vede ke svobodě. Která vede domů. Která vede do náruče milujícího Otce.
Apoštol Pavel později napsal: „Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“ (Řím 5,6-8) Milovat děti ve vzpouře je nesmírně těžké. A právě takovou láskou jsme Ty i já milováni. Ne proto, že bychom toho byli hodni, ale proto, že ten, který je Láskou, nemůže jinak.
Kéž v rozpoznání a zakoušení Jeho milosti a dobroty, můžeš prožít dnešní večer i dny příští.
Radek Kocyan
„Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. “ Jan 15,1-4
Nedávno mně jeden vzácný člověk provázel po své zahradě a ukazoval mi kvetoucí ovocné stromy. S něžností se dotýkal jednotlivých větviček, ukazoval ty, které narouboval a také, kde se již začíná rodit plod. Mezi stromy byl i jeden, který neplodil. Chtěl jej vykopat, ale zjistil, že kořen je v pořádku. Proto jej zase přihrnul hlínou a dal mu ještě šanci. A zdá se, že letos začne rodit.
Když jsem pozoroval, s jakou láskou přistupuje ke svým stromům, jak mu záleží na každé větvičce, pochopil jsem něco z našeho dnešního textu. Uvědomil jsem si, že dokáže-li člověk takto přistupovat ke stromům a větvičkám, s o co větší láskou a péčí k nám přistupuje nebeský Otec, který za nás dal svého milovaného Syna. Povzbudilo mně to k tomu, abych se tolik nebál mu důvěřovat. On přece nejlíp ví, jak s větvičkou pracovat, aby mohla nést ovoce a byla k užitku.
Dalším povzbuzením dnešního textu je vědomí, že díky Pánu Ježíši již nemusíme žít sami ze sebe a také pro sebe. Nemusíme žít ze svých sil ani pro své sobecké záměry. Nic, v celém vesmíru, kromě sobeckého lidského srdce, nežije samo pro sebe. Bez Krista je naše srdce prosáklé egocentrismem a sobectvím. A proto jedině v Kristu můžeme žít život, který ponese dobré ovoce k užitku druhých. On je vinný kmen a my jsme ratolesti. Naší předností je žít s Ním. Být s ním v živém, úzkém spojení. On je zdrojem života a v živém spojení s ním se náš život stává požehnáním pro druhé.
Zaměřme se na Pána Ježíše, na společenství s Ním, na to, abychom jej následovali. Ovoce pak bude přirozeným důsledkem tohoto spojení. Jeden moudrý muž kdysi napsal: „Bůh od nás nežádá stoprocentní výkonnost, ale stoprocentní ochotu mu naslouchat a nechat se vést.“
Ještě to ani nedořekl, když přišli poslové z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžovat mistra?“ Ježíš ale jejich slova neposlouchal. „Neboj se, jenom věř,“ řekl představenému synagogy. Nikomu nedovolil, aby ho doprovázel, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišel k domu představeného synagogy a uviděl veliký rozruch, všechny plačící a hlasitě naříkající, vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? To dítě neumřelo. Jen spí.“ Oni se mu ale smáli. Když všechny vyhnal, vzal otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel do místnosti, kde bylo dítě. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talitha kum,“ což se překládá: „Děvčátko, říkám ti, vstávej.“ Mar 5,35-41
Evangelista Marek popisuje dva, zvláštním způsobem, propojené příběhy. První, zachycuje představeného synagogy Jaira, kterému umírá jeho milovaná dcera. Pro Jaira a jeho ženu končí dvanáct krásných let, které prožili se svým dítětem. Není snad nic bolestnějšího než vidět umírat své dítě. Do tohoto příběhu vstupuje jiný. Příběh ženy, která již dvanáct let trpí krvácením, všechny své peníze dala na lékaře, kteří ji nepomohli a nyní, vyčerpaná dlouhým utrpením, s poslední nadějí přichází ke Kristu.
První příběh je příběhem nepředstavitelné, fatální ztráty. Druhý pak dlouhodobého utrpení. Oba spojuje hranice lidských možností, která však nemusí být hranicí pro Pána Ježíše. Smrt je neporazitelný nepřítel. Lidé z domu Jaira to vědí, truchlící to vědí, jen Ježíš na to nedbá. Smrt nazývá spánkem a dívenku probouzí stejně, jako když ráno budíme své děti ke snídani. Vedle toho dvanáct let léčení, mnoho oslovených lékařů, kteří stáli veškerý majetek ženy. Žádný lidský odborník není schopen pomoci, ale Ježíši stačí jeden dotyk víry a nemoc je pryč. Pán Bůh je schopen jít za hranice, které nás limitují. Je však něco, co je pro něj zásadní, a i to spojuje oba příběhy. A tím je víra.
Představenému synagogy říká: „Jen se neboj a důvěřuj mi.“ (SNC) Ženě říká: „Dcero, tvá víra tě uzdravila...“ Podej mi ruku a pojď se mnou. Chytni se mně svou vírou. Je až zarážející, že ihned po tomto setkání se Pán Ježíš vrací do svého domova, kde jej však nepřijímají a kde pro jejich nevíru nemůže učinit to, co by pro ně rád vykonal. Víra, důvěra v Boha je z Ježíšova pohledu daleko zásadnější než cokoli jiného.
Nedávno jsem šel se svým kamarádem, přes jednu lávku nad říčkou. Když tam šel jednou sám, nebyl schopen jí přejít. Strach jej ochromil. Tentokrát jsem mu řekl: Nedívej se na tu lávku, ani na vodu, ale pojď za mnou a dívej se mna mně. Takto jsme lávku bez potíží přešli. Pán Ježíš mne i Tebe zve: Moje milované dítě, důvěřuj mi. Vím, že to, čím procházíš je těžké. Vím, že je to nad tvé síly. Jsem však s tebou. Zvedni svůj pohled ke mně a podej mi svou ruku. Pojď, spolu přes tu „lávku“ projdeme.
Natálie Klusová
Chci se s Vámi zamyslet nad verši z listu Efezským 3,14 – 19:
„Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a
prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil „vnitřní člověk“
a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích, a tak abyste zakořeněni a zakotveni
v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířk a a délka, výška i hloubka:
poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“
Dnes jsem mohli prožít krásný podzimní den, plný sluníčka a nyní se skláníme k modlitbám. I
apoštol Pavel vyznává, že kleká na kolena před Bohem Otcem.
Kleká a vyznává Jeho velikost a jedinečnost, ale také zdůrazňuje, že je důležité, aby se
Kristus přebýval v naších srdcích a také abychom poznali Kristovu přesahující lásku.
Není to krásné, Pavel tímto se snaží povzbudit ve víře křesťany v Efezu, ale i nás v dnešní
době. Mnohdy v tom schonu, práci a různých povinnostech ztratíme to vědomí Boží existence
a Kristovy záchrany. Jak bychom ho zapomněli někde ve spadaném listí, které ho zasype. Ale
spolu s apoštolem, dnes znovu najděme tuto jedinečnou Boží slávu a cestu spasení, skrze
Ježíše Krista. Ať už proříváme smutek nebo osamocení ze ztráty blízkého člověka, nebo se
radujeme nebo jsme rádi, že pod tíhou vnějšího světa vůbec nějak fungujeme. Slova z listu
Efezským platí pro nás všechny i dnes, večer nebo v páteční den, stále.
Kam tvá slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti. Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne.“
Hospodin jedná a vše o něm vydává svědectví v každé době. Ať už to vyznává žalmista výše uvedenými slovy, tak se o tom můžeme přesvědčovat také v dnešním čase. Tato svědectví jsou živá, opravdová a dokonce divuplná a proto bychom na ně měli pamatovat i „zachovávat ve svém srdci“.
Boží slovo chce být světlem i na naších cestách a vést nás jak v dobách pohody a relaxu, který jsme měli v době prázdnin, tak i v tom období před námi, které bude možná plné turbulencí nebo zvratů. Ať při tom všem, co prožíváme nebo na co očekáváme, Pán upevňuje naše kroky a posiluje nás svým Duchem i slovem na každý den.
Dnes Vás proto chci pozdravit přebraným zamyšlením, které napsala farářka Andrea Korečková. Mám od ní kalendář s jejími zamyšleními a ráda se s Vámi dnes o to jedno podělím.
Práve v tú hodinu uzdravil mnohých z neduhov, chorob a od zlých duchov. Lk 13,7
Matka Teraza raz povedala: „Boh je priateľom mlčania. Všimite si, že príroda, stromy, rastliny rastú v tichu. Aj my potrebujeme byť ticho, aby sme sa mohli dotknúť duše.“
Stretnutie so svojím pravým ja, s identitou, ktorá je nám daná pri našom narodení bez nánosov. Práve v tejto čistote sme schopní vnímať svoju závislosť od Pána Boha a Jeho láskyplného dotyku. Zažili to mnohí, ktorí prichádzali za Ježišom s prosbou o uzdravenie. To neboli turisti putujúci od jedného divotvorcu k druhému s vedomím: „Ak nepomože tento, možno pomože ďalší.“ V evajeliách sa stretávame s mnohými, ktorí prichádzajú presvedčení, že jedine On dokáže zachrániť, pretože iné možnosti zlyhali. V istom momente prijali svoju bezmosnosť a odovzdli sa do rúk Boha. Výsledkom sú zástupy uzdravených z róznych trápení. Často si kladieme otázku, či može Boh uzdraviť aj našu chorobu, naše trápenie. Či sa dokážeme pozerať na svet inak ako doposiaľ bez vnútorného napetia, s veĺkou dávkou slobody, pokoja a radosti. Spoločným znakom všetkých uzdravení bolo ich vlastné chcenie, túžba po zmene. Ježíš nikoho nenútil, netlačil do kráĺovstva nebeského. Aj uzdravenie je dobrovoľné. Mnohí sa nedokážeme vzdať svojho bremena, stalo sa našou súčasťou. Máme pocit, že bez neho by sme stratili identitu. Bojíme sa, že ľudia by sa o nás prestali zaujímať. Myslíme si, že je dobré hovoriť o svojich chorobách, trápeniach, o zoznamoch tých, ktorí nám ublížili. Ale čo ak sa týmto sposobom oberáme o dotyk so Vzkrieseným? Čo ak našimi rozhodnutiami zamedzujeme, aby sa cez nás plne spritomňoval náš Pán? Čo ak nám chce dat viac, ako mu dovolíme? Je dobré klásť si tieto otázky. Pýtajme sa, či cezo mňa šíri svoju lásku, pokoj, radosť, alebo mu kladiem prekážky.
Král se snažil zasáhnout proti svému špatnému nařízení, ale nešlo to. Nedokázal zachránit Daniele před trestem a to ne ledajakým. Měl skončit a opravdu ho dali do jámy se lvy. Nedivím se králi, že ten trest chtěl zrušit, obzvlášť když měl Daniele rád a věřil mu. Tam kde končí naše lidské síly a schopnosti, může nastoupit Boží moc. A to čteme jak u proroka Daniele, tak i při při čtení podnětu a díků zde v modlitebním listu. Nejen že Daniel nějak přežil, ale Hospodin poslal anděla, aby ho ochránil a aby zavřel ústa lvům. V běžných, každodenních situacích se nesetkáváme sice s opravdovými lvy, ale s různými protivníky a naše síly na ně mnohdy nestačí.
Proto chci dnes všechny povzbudit slovy krále Darjavéše, které jsou uvedené v Bibli na konci tohoto příběhu, nechť jsou pro nás každodenním povzbuzením a také ujištěním, že Bůh je opravdu živým Bohem a stojí na straně těch, kdo v Něho věří. „Rozhojněn buď váš pokoj! Vydávám rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem a obávali se ho, neboť on je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. Vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. On vysvobodil Daniel ze lvích spárů.“ Daniel 6, 27-28.
Dnes se chci krátce zamyslet nad verši z Hesel Jednoty bratrské na dnešní den:
„Hospodin je mou silou i radostí, to on mi přinesl vysvobození.“ 2. Mojžíšova 15,2
„Marie vyznala: „Velké věci mi Bůh prokázal. Je mocný a svatý!““ Lukáš 1,49
Dnes je poslední den školního roku 2021/22, za sebou máme půl roku 2022 a vstupujeme do jeho druhé části. Co naše plány a předsevzetí, které jsme měli na začátku, naplnila se, dostáli jsme jim? Nebo si již ani nevzpomínáme, co jsme chtěli udělat, koho navštívit nebo něco vyřešit? Vstoupil do nějakého vztahu, či problému Pán a posílil nás nebo nám přinesl vysvobození? Za sebe musím říci, že ano, opravdu mi Pán dává vysvobození a radost a to nejen v tomto roce a zajímavé je, že jsem si to uvědomila teprve nedávno v této konkrétní situaci.
Mám totiž ve svém okolí lidi, kteří si myslí, že mají vždy a tu nejlepší pravdu. A když se něco liší, existuje pravda jiná nebo stačí, že má někdo jiný názor, tak reagují různě negativně. Buď začnou tvrdit, že ta jiná pravda není pravdivá, ale jinak se stáhnou a nemluví o tom, byť si myslí své. Další a horší skupinou jsou lidi, kteří začnou útočit a snaží se mě, často až křikem, přesvědčit, že pravdu nemám a co více, vůbec tomu nerozumím. Při takovém občasném incidentu, kterému nešlo nijak zamezit, se mi stávalo, že jsem se rozčílila tak, že jsem toho člověka nechtěla už vidět. Avšak Pán má pro mě vysvobození, kterým je odpuštění a nabádá nás k tomu i mnohokrát v Bibli. Odpouštět máme stále a vidím. Avšak je to nad naše síly a jedině Hospodin nás v tom může vysvobodit a požehnat. Sama vnímám poslední dobou, že i problém s tím člověkem mě má vést k novému a novému odpuštění, byť je to mnohdy pro mě velmi náročné. Nepodlehnu-li vlastním emocím, ale projdu procesem odpuštění spolu s Kristem, mohu pak vyznat spolu s Marií: „Velké věci mi Bůh prokázal. Je mocný a svatý!“? Mnohdy to je náročné a zdá se nám, že přes problémy a starosti to nedokážeme, ale i přes to je Bůh mocný a svatý. Možná máte také takové lidi kolem sebe a prožíváte podobné situace. Proto to dnes zde píši, abychom se mohli i v tomto navzájem povzbuzovat a modlit.
Dnes před dovolenými se chci s vámi rozloučit také slovy písně Oceány, které se mi velmi líbí a nechť je pro nás povzbuzením ať jedeme k oceánu nebo jen řece.
1. Voláš jménem: "Vyjdi v bouři, po vlnách, když nevidíš."
A já nacházím Tě v hloubi, v mořích vím, kde najdu skrýš.
R: Zavolám Tě jménem Tvým.
Moře může stoupat, já už se nebojím.
Spočinu v Tvém objetí, já jsem Tvým a Ty jsi mým.
2. Tvoje milost přetékává, ruka Tvá je můj štít.
Když se strachem budu bloudit, vím, kde smím se uchýlit.
3: Kroky mé mi hlídáš, když Ti věřím ze všech sil,
po hladině kráčet smím, když Tě uslyším.
Vezmi mě do hlubin, dál, než se kdy odvážím,
tam, kde budu silnějším, kde spásu uvidím.
Dnes se chci s vámi zamyslet nad slovy z Izajáše 49. Kap., 15.-16. Verš:
„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hrady mám před sebou stále.“
Izajáš popisuje ve své knize různé obodí Izraele. Někdy je Jeho lid pronásledován, jindy zase vyzdvihuje Jeho jedinečnost v Božích očích.
Tentokrát jsem vybrala verše právě o ujištění. V době, kdy lidé si myslí, že je Hospodin opustil, že na ně zapomněl a jsou vzádleni od Boží tváře. Tak je Hospodin ujišťuje o Jeho paměti. Nejen je uklidňuje o dobré paměti, ale i to tom, že si je Hospodin vyryl do dlaní.
Mnohdy se mi stávalo, že když jsem měla obavy ze zapomínání, tak jsem si napsala důležitou věc na dlaň tužkou. Tam jsem to měla jisté a pamatovala jsem si to na potřebný čas.
Verš nám však říká, že si nás Hospodin vyryl do dlaní, nikoli jen napsal a naše brány má před sebou. Na to bychom měli pamatovat stále, i během modlitby. Možná procházíme obdobím, kdy se nám také zdá, že na nás všichni a hlavně Hospodin zapomněli a opustili nás. Jak bychom procházeli údolím těžkostí zcela sami. Věřte, že tomu tak není. V Božích očích jsme zcela jedinečné a originální Boží děti, na které On nezapomíná. Ale naopak. Naše jména, jména svých dětí, má vyryté v dlani a to v každém čase. Proto i dnes k Němu přistupme v modlitbě a mějme s Ním bezpečný čas na rozhovor. Hospodin už čeká.
Zuzana Filipková
Kladu si také otázku: Jsme i my takovými misionáři v naší práci ve Slezské diakonii? Dovolila bych si připomenout biblický verš pro letošní rok – Jan 14, 15-17 „Vy jej znáte, neboť s Vámi zůstává a ve Vás bude.“
Je období prázdnin, dovolených, zkusme vzít vážně toto slovo, buďme misionáři, šiřiteli dobra, ale také zvěsti o Ježíši Kristu, všude, kde se budeme pohybovat. Taková je moje vize pro další období šesti let, kdy budu pokračovat na pozici ředitelky ve Slezské diakonii.
Ze srdce jsem Vám chtěla poděkovat za modlitby a podporu v období před a v průběhu výběrového řízení. Věřím, že Slezská diakonie pod mým vedením bude mít požehnané i další roky, které jsou před námi a Pán Bůh a jeho přítomnost v našich srdcích a životech bude motorem pro další naší společnou cestu.
Jan Fürst
Prázdný obsah
ostatní
14.11.2022
„… mé úmysly nejsou úmysly vaše…“ Izajáš 55:8, ČSP
Bůh řekl: „Vždyť moje úmysly nejsou úmysly vaše, a vaše cesty nejsou cesty moje… Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Izajáš 55:8-9, ČSP). Dnes je to 8 let, kdy nám zemřela dcera Elizabeth. Moje myšlení bylo, že Bůh přece musí vyslyšet moje modlitby. Elizabeth přece musí žít. Opak byl pravdou. Srovnat svoje plány s Božími je někdy dřina. Ale plyne z toho velké požehnání.
Dokud se nevyrovnáš se skutečností, že Bůh neuvažuje jako ty, budeš pochybovat o jeho cestách, a dokonce i o jeho lásce. Snažíme se vyhýbat bolesti. Bůh si však bolest často používá, aby nám přinesl pokoj. Toužíme po útěše, Bohu však více záleží na charakteru. Sháníme se po věcech, jejichž hodnota vyprchá, zatímco On nám říká, abychom svůj život stavěli na tom, co vydrží na věčnost.
Skutečnost je taková, že Bůh přebývá v dimenzi, kterou si nedokážeme představit. Šalomoun řekl: „Kdo však má tolik síly, aby jemu mohl vybudovat dům? Vždyť jej nemohou pojmout nebesa, ani nebesa nebes“ (2. Paralipomenon 2:5). Nic z toho, co má kontrolu nad tebou, nemá kontrolu nad Bohem. A to, co dělá starosti tobě, nedělá starosti jemu. Zamysli se: Je snad orel zneklidněn dopravní zácpou? Ne, on se vznáší nad ní. Je velryba znepokojena hurikánem? Jistěže ne, ponoří se pod něj. Oč více je Bůh schopen povznést se nad, ponořit se pod a přejít přes pozemské problémy!
Co je pro člověka nemožné, je pro Boha možné (viz Matouš 19:26). Bůh může být najednou všude a může slyšet a vyslyšet všechny modlitby, které k němu přicházejí. Zamysli se nad tím: Bůh postupuje podle určitého plánu a s určitým záměrem. Sedí na trůnu, má vše pod kontrolou, přičemž stále dohlíží na každý detail tvého života. Kéž tě dnes tato pravda potěší. Jeho myšlenky o Tobě jsou o pokoji.
Petr Wiselka
V roce 1968 objevili vědci v jednom indickém hrobě šest set let starý náhrdelník z navlečených semen. Jedno z těchto semínek zasadili, a hádej, co se stalo. Vyklíčilo a rostlo. To semeno šest set let spalo, přesto si stále uchovalo potenciál k životu.
Možná jsi už léta křesťanem a většinu času jsi duchovně spal. Teď bys ale chtěl být produktivní. Toužíš být plodný. Dobrou zprávou je, že ještě není pozdě! Můžeš začít teď hned. „Spravedlivý roste jako palma, … v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má…“ (Žalm 92:13-16).
Věděl jsi, že palma přináší největší úrodu ovoce až v posledních letech svého života? U tebe to může být také tak. „Můj lid bude žít, tak jako žijí stromy, dílo svých rukou si mí vyvolení užijí“ (Izajáš 65:22, B21). Tato slova se vztahují i na ty s vbočenými palci či bifokálními brýlemi, prostě na každého. Bez ohledu na šedivost, tvé poslední životní období může být nejlepším obdobím tvého života. Možná ti bude trvat déle, než uděláš to, co děláš. Díky moudrosti Božího slova a letům, která jsi s Pánem prožil, ale stále můžeš na tomto světě zanechat Boží stopu.
„… buďte stále horlivější v díle Páně…“ 1. Korintským 15:58
Pavel napsal: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? … Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Galatským 1:10). Skutečný Boží služebník je ochotný pracovat tiše a ve stínu. Ví, že Bůh v nebi veřejně odmění lidi, o nichž jsme nikdy neslyšeli. Budou to lidé, kteří učili citově narušené děti, uklízeli po lidech s inkontinencí, pečovali o pacienty s AIDS a pokládali život tisíci neviditelnými způsoby. „A tak … buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná“ (1. Korintským 15:58).
Během druhé světové války, když Anglie potřebovala zvýšit těžbu uhlí, si Winston Churchill zavolal odborové předáky. Požádal je, aby si v mysli představili vítězný slavnostní průvod, který se uskuteční na Piccadilly Circus po válce. V první řadě půjdou námořníci, kteří udržovali otevřené důležité námořní koridory. Po nich budou pochodovat vojáci, kteří se vrátili z Dunkirku a potom se přesunuli do Afriky, kde porazili Rommela. Za nimi budou piloti, kteří vytlačili z nebe letadla Luftwaffe. Jako poslední půjde dlouhá řada upocených, mourem ušpiněných mužů v hornických čepicích. Někdo bude pokřikovat z davu: „Kde jste byli během kritických dnů našeho boje?“ A z deseti tisíc hrdel zahřmí odpověď: „Pracovali jsme hluboko pod zemí s vyhrnutými rukávy, s tvářemi od uhlí.“ Ne všechna práce je viditelná a atraktivní. Ale ti, kdo slouží Bohu „s vyhrnutými rukávy, s tvářemi od uhlí“, hrají zásadní roli v naplňování jeho záměrů na zemi.
„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji.“ Izajáš 55:12
Bůh nám svou vůli sděluje několika způsoby. Jedním je pocit „pokoje“, že děláme správnou věc. Pavel napsal: „A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův…“ (Koloským 3:15). To znamená, že by ses měl řídit „pravidlem pokoje“. Dále napsal: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl…“ (Filipským 4:7). K tomu, abys měl v dané věci pokoj, nepotřebuješ znát odpověď na všechny otázky.
Generál Eisenhower stál před zodpovědností učinit jedno z nejdalekosáhlejších rozhodnutí, jaké kdy jednotlivci příslušelo – změnit v posledním okamžiku datum Dne D (vylodění spojeneckých vojsk v Normandii). Kdyby se tehdy rozhodl špatně, mohly zahynout tisíce spojeneckých vojáků. Zažíval neskutečný tlak! Byl však nejvyšším velitelem a byl jediný, kdo mohl rozhodnutí učinit. Zpětně o tom napsal: „Věděl jsem, že nemám potřebnou moudrost. Obrátil jsem se k Bohu a prosil jej, aby mi tu moudrost dal. Poddal jsem se mu, a on mi dal jasné vedení. Dal mi nahlédnout, co je správné, a dal mi odvahu učinit rozhodnutí. A konečně mi dal do mysli pokoj s vědomím, že když mne k rozhodnutí přivedl on sám, mohu výsledek nechat na něm.“
Prožíváš úzkost, protože musíš dnes učinit nějaké rozhodnutí, které zasáhne nejen tebe, ale i druhé? Dnešní slovo pro tebe zní: Modli se, důvěřuj Bohu, že tě vede, a požádej ho o pokoj. Potom jednej a věř ve správný výsledek.
„To, co se jim stalo … bylo … napsáno k napomenutí nám…“ 1. Korintským 10:11
Je chybou se domnívat, že velcí vítězové v Bibli byli jiní než my, a tvrdit: „Ale v mé životní situaci to není možné.“ Ester se narodila do otroctví a pro její krásu si ji vybral za jednu ze svých žen pohanský král. Může ti to připadat nepatřičné, pokud ale jsi tam, kde tě Bůh chce mít, není žádné místo nepatřičné! Bůh připravil Ester strategické postavení, aby zachránil Židy, když Haman osnoval jejich vyhlazení. Cíl svého života Ester objevila, když jí její strýc Mordokaj řekl: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato“ (Ester 4:14). Jaká byla její reakce? Řekla: „… půjdu ke králi (v záležitosti svého lidu) … Mám-li zahynout, zahynu“ (Ester 4:16). Ester však nezahynula, ale zvítězila! Co se tedy od ní můžeme naučit?
- Bůh ti nesdělí všechny podrobnosti hned na začátku. To ale neznamená, že nemá plán. Jak jej budeš hledat, budeš jeho plán objevovat a budeš čerpat z jeho síly.
- Vědění znamená moc. Ať jsi otrok nebo vládce, když víš, že tě povolal Bůh, umožňuje ti to překonat každou překážku, která se objeví.
- Vědomí, že jsi pod Božím vedením, ti dodá odvahy. Když Ester řekla: „Mám-li zahynout, zahynu“ (Ester 4:16), odevzdala se prostě do Božích rukou, protože věděla, že pokud člověk důvěřuje Bohu, může i smrti čelit s důvěrou. Bůh má pro tebe místo nejen tady na zemi; on má pro tebe ještě jedno lepší v nebi. Vědomí toho ti v každé situaci zajišťuje vítězství.
„Hospodine, tvář tvou hledám.“ Žalm 27:8
Když se díváme na rodiče s malým dítětem, vidíme nádherný obraz toho, co se děje při modlitbě. Představ si ročního chlapečka, který se na tebe podívá – a hledí. To je okouzlující! Napřed se dívá plaše, hlavu trochu odvrací a dívá se jen koutkem oka. Ty uděláš totéž, je to hra. On se otočí, zpříma se podívá na tebe a ty uděláš totéž. Potom se za ním najednou ozve nějaký zvuk a polekaně se ohlédne – a tvůj pohled je také najednou překvapený. Je tak vyděšený, že málem začne křičet, tak se usměješ. On se usměje také a za chvilku poskakuje radostí. Když dítě naváže podobný kontakt očima, když mu někdo dá najevo, že rozumí, co cítí, jeho mozek a nervový systém se v jeho těle zásadním způsobem propojuje. Prožívá to, čemu se říká „neurální integrace“. Hrou s výrazem tváře dodáváš dítěti klid. Je to pro ně léčivé. Je mu ve tvé přítomnosti dobře.
Právě tak působí modlitba. Ve Starém zákoně Bůh řekl Mojžíšovi, aby Izraelcům udělil toto požehnání: „Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv! Ať k tobě Hospodin pozvedne svou tvář a zahrne tě pokojem!“ (4. Mojžíšova 6:24–26, ČSP). Při modlitbě mluvíme o „hledání Boží tváře“. To znamená, že modlitba představuje někdy mluvení, jindy naslouchání. Ale je zde i třetí složka. Je to bezpečí, které pramení z toho, že v Božím úsměvu cítíme jeho lásku a potvrzení.
„Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář…“ 4. Mojžíšova 6:25, ČSP
Když se budeš zabývat životem Krista, zjistíš, že modlitba pro něho nebylo něco vyčerpávajícího, ale něco, co mu dodávalo sílu. Tím může být i pro tebe, když zahlédneš, jak nad tebou při modlitbě září Boží tvář. Když diskutuješ s kritikem, který se chce hádat, ztrácíš energii. Když se však setkáš se svým nejlepším přítelem, energii dostáváš. Ježíš řekl: „Nazval jsem vás přáteli…“ (Jan 15:15).
Všiml sis, že zamilovaní lidé spolu mluví někdy trochu dětinsky? Je to velmi osobní, intimní – nepřístupné pro kohokoliv třetího. Ale mluví tak, protože to je nejněžnější způsob mluvení, jaký známe.
Ježíšův modlitební život znázorňoval tuto blízkost. Oslovoval Boha „Abba“, což je aramejský výraz podobný „tati“ nebo „mami“. (Ježíš mluvil aramejsky a některé části Nového zákona jsou napsány aramejsky, a ne řecky.) „Abba“ bylo první slovo židovského dítěte, protože se vyslovuje velmi snadno. Tak nějak to bylo, když Ježíš byl s Bohem, tehdy od něho dostával něžnou lásku, jakou dospělý prokazuje dítěti, aby ho posilnil. A ty můžeš prožívat totéž. Proto Pavel napsal: „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové…“ (Římanům 8:15–17). Tvým nejvyšším cílem při modlitbě by měla být Boží blízkost.
Každá rána, kterou Bůh seslal na Egypt, se vysmívala jednomu z egyptských bohů. Například Egypťané zbožšťovali hmyz, tak na ně Bůh seslal spoustu hmyzu a také žáby. Nakonec si faraón zavolal Mojžíše a řekl: „Dobře vzdávám se.“ Když se ho ale Mojžíš zeptal: „Kdy tě mám zbavit těch žab?“ faraónova odpověď byla klasická: „Zítra“ (viz 2. Mojžíšova 8:4-6).
To se snad zbláznil! Proč by měl s odstraněním žab čekat? Nejednáme ale někdy také tak? Odkládáme věci, o nichž víme, že by pro nás byly dobré. Možná o ně nemáme zájem. Možná jsme příliš otupělí na to, abychom se změnili. Možná máme strach, protože nevíme, co bude změna obnášet. Možná jsme příliš pyšní nebo tvrdohlaví. Ať už je důvod jakýkoli –odkládáme. Vesmírní inženýři z NASA říkají, že většina paliva, které se spotřebuje při stratu rakety, se spálí během několika prvních sekund po zážehu. K tomu, aby se raketa odlepila od startovací rampy, je potřebná obrovská energie a síla. Jakmile už je jednou v pohybu a směřuje k oběžné dráze, potřebuje mnohem méně paliva a je jednodušší ji ovládat a řídit. Přemohla zemskou přitažlivost.
Jedna věc je vědět, že Bůh může vyřešit tvůj problém a změnit tvůj život. Jiná věc ale je, překonat svou „zemskou přitažlivost“ a dovolit mu začít jednat hned. Pořád říkáme: „Jednoho dne…“ Pravdou je, že Ježíš Kristus má moc udělat změny ve tvém životě ještě dnes. Dá ti sílu začít a dá ti sílu vytrvat. Ještě není pozdě. Může dát tvůj život znovu do pořádku. Slovo pro dnešní den tedy je: Udělej to ještě dnes!