15
září
Loading Events

Povíme vám příběh pana Jiřího a paní Dagmar, manželů z Ostravy, se kterými jsme mohli jít kousek cesty a doprovázet je v „labyrintu jménem Demence“. Toto setkání pro nás bylo nezapomenutelné a velmi si jej vážíme.

Paní Dagmar a pan Jiří se vzali již v době, kdy měli odrostlé děti, oba byli vysokoškolští pedagogové a uznávaní odborníci. Jejich vztah byl láskyplný, pozitivní a upřímný.

Bylo to někdy v roce 2012, kdy si paní Dagmar začala všímat zapomínání u svého manžela. Nebylo to pořád. Ale když pan Jiří jel například na nákup, nakoupil, co měl, ale nákup pak nechal ve výtahu. Začínal být více nejistý při jízdě autem a stalo se, že vjel i do protisměru. Nemoc přicházela velice pozvolna a paní Dagmar trpělivě manžela podporovala.

Potíží pana Jiřího postupně přibývalo a v roce 2014 mu byla neurologem diagnostikována Alzheimerova choroba, nejčastější typ demence. V té době dostávali manželé informace a podporu od neurologa a také v kognitivním centru fakultní nemocnice. „Více pomoci nebylo potřeba. Zvládla jsem to a manžel dobře spolupracoval,“ vzpomíná na to období paní Dagmar.

Postupem času se ale projevy nemoci prohlubovaly. Paní Dagmar pracovala jako vysokoškolská pedagožka a pan Jiří již dále nemohl zůstávat sám doma. Hledali tedy možnosti, jak skloubit péči o člověka s Alzheimerovou nemocí a prací. V polovině roku 2017 začali využívat služeb střediska SILOE Ostrava, téměř každý den docházel pan Jirka do centra denních služeb. V kolektivu i mezi pracovníky se cítil dobře, byl komunikativní a jako celý život, vždy galantní. Manželé několikrát využili také odlehčovací službu střediska, aby si paní Dáša mohla odpočinout. Také díky této podpoře mohla i nadále vykonávat svou milovanou práci a udržovat kontakt s přáteli.

Paní Dagmar začala navštěvovat setkání svépomocné skupiny pro pečující ve středisku SILOE. „Účastnila jsem se, ne často, ale i to mi pomohlo uvědomit si, že jsou na tom pečovatelé daleko hůře, než jsem já. Přednášky přinesly některé nové poznatky, ale slova rodinných příslušníků byla pro mě nejdůležitější... Svépomocné skupiny mají obrovský význam, vlastní zkušenosti, nápady jsou nade vše. Uvědomovala jsem si, že jsou na tom mnozí klienti daleko hůře a já mám tu výhodu, že manžel není agresivní, hrubý ve vyjadřování, má stále pochopení pro mou práci. Protože byl v minulosti se mnou v práci, sledoval mě při práci, proto mě vždy posílal, abych jela, že na mě počká.“

Nemoc se stále zhoršovala a začátkem roku 2018 byl pan Jiří přijat do domova se zvláštním režimem ve středisku SILOE. Manželka jej velice často navštěvovala, nosila buchty a bábovky a pomáhala našim pečovatelům vytvářet příjemné prostředí „jako doma“ a díky tomu si u nás pan Jirka rychle zvykal. Paní Dáša byla ráda zapojena do péče o manžela. Jak sama říká: „S pracovnicemi jsme vzájemně sdílely informace o náladě manžela a jeho chování. Dostávala jsem podněty, co bych mohla přinést nebo udělat.“ Také pracovníci si velice chválili doslova ukázkovou spolupráci s oběma manželi.

Když jsme se paní Dagmar ptali, jakou roli pro ni samotnou a jejího muže hrálo prostředí, ve kterém prožíval závěr života, odpověděla: „Byla to ta nejdůležitější role. Bez této pomoci si neumím představit zvládání situace. Velkou pomocí bylo, že jsem mohla přicházet kdykoli, vždy jsem byla vítána úsměvem a ochotou. Velkou pomocí mi byl přístup pečovatelů a sociálních pracovnic, jejich chování k manželovi.“

Kvůli dalším vážným zdravotním problémům, byl pan Jiří od konce roku 2018 upoután na lůžko, slábl a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Nastal čas, kdy se zdravotní sestra našeho domova domluvila s manželi na sdílení péče s

Mobilní hospic Strom Života

. K týmu našeho střediska se tak připojily také paliativní sestry, které o pana Jirku pečovaly, podporovaly paní Dagmar i naše pečovatele. V únoru 2019 pan Jiří v domově zemřel, jeho žena byla v posledních hodinách stále s ním. „Jsem nesmírně vděčna za nabídnutou možnost pomoci mobilního hospice. Mohla jsem být s manželem do posledního okamžiku. Měla jsem veliký strach ze smrti, ale možnost být s manželem a držet ho za ruku, mě toho strachu zbavila. Dnes si uvědomuji, že je důležité, aby nebyl člověk sám, neměl bolesti a slyšel hlas své blízké osoby.“

Závěrem si dovolíme přidat ještě jedno povzbuzení od paní Dagmar.

„Myslím si, že to vše, co děláte je úžasné a dostačující… Pro mě bylo hodně důležité, že jsem se nemusela vyptávat, měla jsem obavu, že vyzvídám, ale pečovatelé mi vždy podali informace sami, v klidu a s úsměvem.

Velké díky, pomohli jste mi, abych mohla chodit do práce a péči o manžela zvládala, pokud to šlo.

Nepřestanu být vděčna za SILOE, už jen proto, že jsem měla maminku se stejnou diagnózou jako manžel. V roce 2012, kdy můj manžel „začínal“, maminka zemřela. Měla jsem ji posledního půl roku v domově důchodců a dodnes lituji, že jsem o Vás tehdy nevěděla.“


Děkujeme z celého srdce, že jsme mohli být součástí příběhu těchto manželů.

Pracovníci střediska SILOE Ostrava

Příběh sdílela vedoucí střediska Slezské diakonie SILOE Ostrava paní Veronika Raszková s kolegy v rámci setkání k vděčnosti za 30 let práce a realizace poslání Slezské diakonie.

 

Příběh je součástí publikace 30 PROMĚN Slezské diakonie, kterou vydáváme u příležitosti 30. výročí poskytování služeb Slezské diakonie s cílem vyzdvihnout hodnotu a důstojnost lidského života a to, že pozitivní změna v životě člověka je možná, když se pro ni sám rozhodne a když má kolem sebe potřebnou podporu.