Rozhovor s Tomášem Novotnym

1. Studoval jste na konzervatoři v Praze, později působil jako sbormistr a k hudbě máte velmi blízko. Co pro Vás hudba znamená?

Když se ohlížím na období mého dětství a dospívání, kdy jsem se začal intenzivně věnovat hudbě, musím přiznat, že v té době pro mne byla hudba víceméně prostředkem k sebeprosazení a úspěchu. Vše jsem tomu podřizoval, cvičil na nástroj mnohonásobně víc, než kdokoliv jiný a i jinak se intenzivně připravoval na dráhu vysněné hudební kariéry.

Zvrat nastal při studiu nejvyšších ročníků konzervatoře, v době, když jsem se už opravdu dostal mezi špičky hudebníků a moje sny se začaly uskutečňovat. Právě tehdy však moje starší sestra začala pracovat v Praze na Hradčanech, v ústavu pro nevidomé děti. Měla na starosti dokonce problematické oddělení dětí s kombinací zrakového a mentálního postižení.

Začal jsem ji v práci navštěvovat, chodil jsem si s dětmi hrát, seznamoval se s problematikou nevidomých, naučil se číst slepecké písmo a byl jsem čím dál víc zaujat a vtahován do této oblasti.

Nezapomenu na jeden okamžik, kdy jsem sestře pomáhal při noční službě a najednou pochopil, že je daleko větší a cennější potěšit jedno plačící postižené dítě, než jezdit po světě, nechat si tleskat a užívat si slávy.

Začal jsem tedy uvažovat, co dělat v životě užitečnějšího, než se věnovat hudbě. A protože to bylo v době hlubokého komunismu a církev měla velký nedostatek farářů, rozhodl jsem se „obětovat“ a jít studovat teologii s cílem stát se farářem a pak někde obětavě sloužit hrstce potřebných farníků v zapadlé vísce.

Byl jsem přesvědčen, že se už k hudbě nikdy nevrátím. A aby byl přerod úplný, tak jsem např. – když jsem odcházel na teologickou fakultu - spálil všechny své skladby z období studií.

 

2. Vaše vysokoškolské studium bylo zaměřeno na Starý zákon (Hebrejské mudrosloví). Proč jste si tehdy vybral právě tento obor?

Nejsem botanik, ale domnívám se, že většina rostlin nemá jen jeden kořen. Stejně tak i naše rozhodnutí nemívají jen jedno „proč“.

Jak jsem již zmínil, na teologickou fakultu jsem šel studovat proto, abych sloužil v církvi jako farář. To, že jsem se nakonec ponořil do studia Starého zákona a jmenovitě hebrejského mudrosloví, mělo řadu důvodů. Zmíním alespoň dva:

a. Vyrůstal jsem v Praze ve čtvrti, kde i v padesátých a šedesátých letech žilo relativně hodně židovských rodin. Zároveň měla moje máma z jistých důvodů řadu židovských přátel. Když k tomu přičteme, že jsem si celé dětství hrával na pozemcích sousedících s židovským hřbitovem a na místě bývalého židovského sportovního klubu Hagibor, pak není divu, že mne tato kultura a národ začaly zajímat.

b. Teologickou fakultu jsem začal studovat při posledním ročníku konzervatoře. Z toho důvodu jsem nechodil na fakultu na všechny hodiny a zjišťoval si dodatečně, co se probíralo.

A tak jsem jednou potkal ke konci školního roku v Praze v metru jednoho svého spolužáka a ptal se ho, co probírali na praktické znalosti Starého zákona. A on mi sdělil, že i když se má začínat hebrejština až ve druhém ročníku, tak je prof. Heller už něco učil z hebrejštiny. Přijelo metro – a já se ho už nestačil zeptat, co vše už probrali.

O následných prázdninách jsem se začal strachovat, že všichni moji spolužáci už toho budou hrozně moc znát z hebrejštiny – a já budu za toho nejhloupějšího. A tak jsem se sám celé léto hebrejštinu intenzivně učil.

Když pak začala výuka hebrejštiny v následujícím semestru, zjistil jsem, že mým spolužákům pan profesor jenom ukázal hebrejská písmenka – která stejně nikdo moc neuměl. A já jsem se toho docela dost – omylem – naučil.

Tím pádem jsem automaticky začal platit mezi spolužáky za odborníka na hebrejštinu. A protože mi byla výuka biblické hebrejštiny na fakultě málo, tak jsem se zároveň přihlásil na jazykovou školu na hebrejštinu moderní (ivrit) – a to rovnou do druhého ročníku. Po několika týdnech mi pak náš učitel nabídl, ať přestoupím do třetího ročníku a zanedlouho mi nabídl, ať chodím na postgraduální hebrejské čtení na Filosofickou fakultu. Tam jsem taky v příštím roce složil státní zkoušku z hebrejštiny. V té době jsem byl taky přijat do překladatelské komise, která připravovala Český ekumenický překlad Bible.

Je jasné, že takovéto nasměrování ovlivnilo i další můj vývoj, včetně diplomové práce, disertace atd.

Konkrétně mudroslovná literatura, tedy např. Kniha Přísloví v Bibli mne vždy přitahovala svojí praktičností, všeobecností a mimobiblickými paralelami.

3. Máte také hluboké znalosti židovské kultury. Hebrejština je jedním z předmětů, které vyučujete. Čím je vám židovská kultura tak blízká?

Vcelku přirozeně a logicky jsem se přes studium biblické i moderní hebrejštiny dostal do židovského prostředí a kultury. Začal jsem se zajímat i o judaismus jako takový a zvláště o východoevropskou židovskou kulturu, včetně jazyka jidiš a klezmerové hudby.

Moje velká angažovanost v oblasti židovské hudby je pak jen logickým spojením mých dvou oborů – hudebního a religionisticko-hebraistického.

Touto cestou jsem se také dostal k častým cestám do Izraele, kam jezdím jednak přednášet a jednak dirigovat. Ale pravidelně také pořádám exkurze do Izraele jak pro moji univerzitu, tak i pro zájemce např. z řad církví.

A pro mě jako pro křesťana je židovská kultura samozřejmě důležitá jako neodmyslitelný základ náboženství, které vyznávám. Vždyť bez znalosti židovství není možné chápat křesťanství a musíme mít stále na paměti, že náš Pán, Ježíš Kristus, byl prostě pravověrný a praktikující žid a stejně tak i všichni pisatelé Nového zákona (s výjimkou Lukáše) byli Židé. A tak alespoň základní znalost judaismu by měla být pro každého křesťana samozřejmá.

 

4. Říká se, že historie se stále opakuje. Je nějaká opakující se struktura také v náboženství?

Kdo čte Starý zákon, tak na základě historie Božího lidu, zná na tuto otázku jednoduchou odpověď:

Je tomu žel tak, že se jak v Božím lidu, tak i v našem osobním životě stále znovu a znovu opakuje totéž schéma – náš hřích, Boží odpuštění a náš návrat k Bohu, opět náš hřích, následné odpuštění a znovu a znovu….

Díky Bohu za Jeho milost, která nám i v tomto nekonečném cyklu dává naději do života.

5. Spoustě věřícím lidem dělá problém otevřeně hovořit o Bohu, neboť se jedná o něco velmi osobního. V běžném životě jsou však všichni konfrontováni s vyjádřením vlastního postoje či víry. Kdy je dobré hovořit o Bohu otevřeně a nahlas? Vnímáte u sebe v této věci ve Vašem životě nějaký zásadní vývoj nebo jste to tak cítil vždy?

Vyrůstal jsem v kalvinisticky laděné rodině, kde bylo samozřejmostí víru na veřejnosti neskrývat a v každodenním setkávání s okolím stále vnímat i naši misijní zodpovědnost. Zároveň už z podstaty mé povahy je mi však cizí jakékoli vnucování mé víry komukoliv. A preferuji hovoření o víře na základě otázek, které mi mé okolí (často) klade. Samozřejmě je ideální, když tyto otázky vznikají z podivu nad naším životem, který se vymyká z běžných norem tohoto světa.

 

6. Rok 2017 je ve SD rokem růstu, vzdělání a překonávání bariér. Jsou pojmy růst, vzdělání a bariéry nějakým způsobem podmíněny? Můžeme se vzdělávat a přitom nerůst nebo překonávat bariéry bez vzdělání? Rosteme s překonáváním bariér nebo překonáváme bariéry tím, že jsme nějakým způsobem vyrostli?

Jedno latinské přísloví říká: Non progredi est regredi (Nepostupovat vpřed znamená postupovat zpět, nebo doslovněji: Kde není progres, tam je regrese). A toto pravidlo platí v celém našem životě. A domnívám se, že právě překonáváním překážek rosteme, námahou sílíme a snášením bolesti se cvičíme ve vytrvalosti. Jak by se mohl zlepšovat sportovec, kdyby trénoval bez námahy, kdyby nezvedal stále těžší a těžší závaží nebo nedělal stále náročnější cviky?

Máme zkušenost, že to tak funguje jak v církevním společenství, tak i v našem tělesném i duchovním životě. A je samozřejmostí, že když se chci zlepšovat a rozvíjet se, tak se budu ptát na radu těch, kdo věci rozumějí lépe než já, nechám se vyučovat, vést a nechám si radit. Jako dlouholetý učitel nemohu přestat zdůrazňovat jak důležité je vzdělávání a učení ve všech oblastech našeho života.

A ať se na závěr vrátím k židovskému národu: Lidé se často ptají, proč je tento národ tak výjimečný? Proč je stát Izrael po všech stránkách tak úspěšný, i když musí stále doslova bojovat za svoji existenci. Proč, když jsou Židé jen nepatrným zlomkem světové populace, tak jsou držiteli asi 22% všech Nobelových cen? Odpověď není potřeba hledat v ničem nadpozemském nebo záhadném. Třeba je to prostě tím, že na rozdíl na od Evropy, kde ještě relativně nedávno byla většina lidí negramotných, tak Židé mají už přes dva tisíce let všeobecnou povinnou školní docházku.

Pokud tedy chceme růst a překonávat bariéry a problémy, tak musíme vědět jak na to a zároveň se problémům a výzvám nevyhýbat, protože právě jejich překonáváním rosteme.