Jak efektivně komunikovat o Bohu?

Jednou z otázek, které si klademe při četbě evangelií, je původ Ježíšova věhlasu, o kterém podávají evangelisté zprávu zejména v období jeho posledního vstupu do Jeruzaléma (srovnej např. Jan 12,12-19).

Lazar nemohl zveřejnit na Facebooku fotografii hrobu, ve kterém ještě před chvíli ležel mrtvý, ale protože ho Ježíš vzkřísil, opustil jej opět živý. Ani jeho sestry Marie a Marta se nemohly touto událostí pochlubit několika exkluzivními fotografiemi na Instagramu. Farizeové nemohli o této ohromující události publikovat své komentáře na Twitteru. Jak je tedy možné, že o tom věděli a mluvili „všichni“?

Evangelista Jan nás zároveň informuje, že početný zástup vítal Ježíše slogany, které byly co do obsahu velmi odvážné, ale zároveň teologicky přesné, ba přímo pregnantně formulované. Jak zástup dospěl k tak hlubokému vyznání, že je Ježíš může zachránit, že Ježíš přichází od Boha a že by si přáli, aby se Ježíš stal jejich králem místo císaře? Proč s tímto přesvědčením vyšli do hlavního města a tam, veřejným provoláváním těchto hesel, riskovali své životy? Tato otázka se znovu a znovu vrací.

Dříve, než si na ni odpovíme, si všimněme, jak Ježíš na vyznání tak velkého zástupu reagoval. Ve verši 14 čteme, že Ježíš nasedl na osla, aby tímto způsobem dal najevo, že víru, kterou mu lidé hlasitě a odvážně vyznávali, přijímá, neboť byla v souladu s proroctvím, zapsaným u starozákonního proroka Zachariáše 9,9: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

To byla ovšem pouze jedna část Ježíšovy reakce: Ano, jsem ten, který vás přišel zachránit; ano, jsem ten, kterého posílá Bůh; ano, jsem váš král, ovšem nikoli v politickém slova smyslu. Proto nepřijíždím jako vojevůdce na koni, nýbrž na oslu. Nepřicházím, abych vás osvobodil z nadvlády Římanů. To totiž není ta největší zátěž, která by spočívala na vašem životě. Tehdejší Izraelci prosili Boha, aby je zbavil Římanů, protože žít ve vlastní zemi pod nadvládou cizinců považovali za největší problém svého života. Ale Ježíš jejich žádosti nevyhověl, protože Římané, kterých se chtěli zbavit, nebyli největším problémem jejich života.
Ježíš je přišel zachránit z jejich hříchu. Tíhu hříchu, která spočívala na každém člověku, vzal na sebe a nechal ji přibít na kříž, aby už v člověku nebylo nic, co by jej mohlo oddělovat od Boha. Hřích, to byl největší problém každého z nich, to je největší problém každého z nás.

Dodnes máme problém ve vyhodnocení našich skutečných životních problémů. Někdy máme dojem, že ten největší problém našeho života je prostředí, ve kterém žijeme, v lidech, s nimiž žijeme, v těžkostech, jimž čelíme. A jelikož nás něco z toho trápí, modlíme se k Bohu, aby nás těchto problémů zbavil. Ale někdy se to nestane. A my se ptáme: Pane Bože, jestliže jsi opravdu dobrý, proč mi nepomůžeš s mým největším životním problémem? V takové situaci bychom si měli uvědomit, že to, co my považujeme za největší problém našeho života, vůbec nemusí být tím největším problémem, který v našem životě vnímá Pán Bůh.

A nyní se dostáváme k odpovědi na otázku z úvodu. Jak zní správná odpověď? Lidé si o tom prostě mezi sebou řekli! Zní vám to banálně? Ale přitom se jedná o naprosto klíčové zjištění. Když Ježíš vzkřísil Lazara, lidé tuto záležitost neuzavřeli konstatováním: Hm, zajímavé! Nikoli. Oni šli do Jeruzaléma a všem říkali: Neuvěříš, čeho jsem byl svědkem. To ti musím říct! A výsledek? Davy lidí, které se nebály otevřeně vyznávat svou víru v Ježíše, v jeho spasitelskou moc, v jeho Mesiášské poslání, i přesto, že jim ze strany Římanů hrozilo nemalé nebezpečí. A to vše díky tomu, že lidé o tom, co Bůh učinil prostřednictvím Ježíše, mluvili. Ale abych byl přesný. Evangelista Jan nenapsal, že o tom pouze mluvili, on napsal, že vydávali svědectví. Jako kdyby popisoval dění, které se odehrává v soudní síni. To znamená, že tomu, co říkali, přikládali velký význam. O pravdivosti svých slov nehodlali diskutovat. Apoštol Jan si ze všeho nejvíce přeje, abychom si uvědomili, že tento typ svědectví dokázal změnit myšlení mnoha lidí a získat si jejich srdce. Proto ten velký zástup, proto tak hluboké povědomí o Ježíšově identitě. Ale to není vše, k čemu nás chce evangelista Jan přimět. Můžeme směle říci, že byl zcela neoblomně přesvědčen, že to, co fungovalo tehdy, platí i dnes. Mám na mysli tu obrovskou moc, jakou má osobní svědectví. Jestliže někomu doporučíme dobrou restauraci, jestliže někoho pošleme do námi prověřené dovolenkové destinace, jestliže někomu poradíme nejlepší trasu nebo obchod s kvalitním zbožím, lidé na naše doporučení dají, protože je kryto naší zkušeností, potvrzené naším svědectvím.

A velmi podobně je tomu i v oblasti víry. Jestliže jsme v minulosti nebo přítomnosti prožili s Bohem něco silného, podělme se o to se svým okolím. Řekněme lidem, jak nám víra pomáhá v životě, co jsme díky ní objevili, čemu se naučili, jak nás změnila. Možná se nám zdá, že osobní doporučení se týká všech jiných věcí, ale duchovního světa nikoli. Je to omyl. Naše osobní svědectví má obrovskou moc. Může způsobit, že lidé začnou přemýšlet jinak. Jejich srdce se nadchne pro Boha. Jejich životy se změní.

Jestliže si tehdy lidé nenechali zážitky, které měli s Ježíšem, pro sebe, přispělo to k Ježíšovu věhlasu, díky němuž si k němu našlo cestu nemálo lidí. A tak je tomu i dnes. A každý z nás k tomu můžeme přispět.

Vladislav Volný ml., pastor