Blahoslavenství jako inspirace ke službě

Jednou z částí Ježíšova Kázání na hoře jsou Blahoslavenství. Můžeme je považovat za určitý program Božího království. Program, který říká, koho se Boží království týká.

Chudí, plačící, hladoví, zakřiknutí a umlčení – to jsou lidé, kterých si Pán Ježíš všímá, na které upozorňuje a kterým slibuje, že se na ně nezapomnělo. U Pána Ježíše je prvním terapeutickým krokem soucit. Ve svém kázání nás chce upozornit, koho si máme všímat. Když evangelista Matouš zmiňuje chudých v duchu, ptám se, do jaké míry myslel i na ty, kteří mají psychické problémy a duševní nemoci? Jsou to lidé, kteří nemají vnitřní duchovní bohatství. Často zůstávají osamocení, protože je přátelé opustili, jiní se dokonce stydí a obávají se reakce okolí. Ale právě takovým patří Boží království. Navíc platí i Ježíšovo slovo, že ani nemoc nás nemůže odloučit od Boží lásky. To chceme těmto lidem zvěstovat i při pastorační službě.

Blahoslavenství pokračují dalším výčtem těch, kteří jsou blahoslavení: milosrdní, čistého srdce, působící pokoj. To už nejsou lidé pasivní (jak tomu bylo u výše jmenovaných), ale ti, kdo mohou pomáhat, jednat milosrdně, bezelstně, dokážou vytvářet pokoj. Ježíšova slova nás tedy inspirují k tomu, jakých lidí, s jakými problémy si máme všímat, ale zároveň nám ukazují, jak k nim máme přistupovat. A povzbuzením ve službě ať je příslib Božího království.

Eva Pawlasová – duchovní služba SD