30
říjen
Loading Events

Přežije rodina rok 2100?

Jako malý kluk jsem rád sledoval televizní přírodopisný seriál „Přežijí zvířata rok 2000?“ a byl jsem zvědavý, jak ono to v budoucnu vlastně s živočišstvem všeho druhu dopadne. Dopadlo to relativně dobře. Většina „zoodruhů“ stále existuje, některé dokonce s větším životním elánem než kdysi. Obávám se, že určitá forma vyhynutí v důsledku civilizačních pokroků teď hrozí spíš nám, lidem.

Letos v srpnu zveřejnil jistý zpravodajský server výsledky studie sociologů z USA a Německa, jejímž cílem bylo zjistit, proč ve vyspělých zemích klesá porodnost. Studie přinesla šokující zjištění: z odpovědí dvou tisíců respondentů vyplynulo, že narození prvního dítěte rodiče vnímají jako událost, která jim ničí životní štěstí – a to dokonce více než ztráta zaměstnání, rozvod nebo smrt životního partnera! Zajímavé je ovšem zdůvodnění, proč řada lidí příchod potomka do rodiny vnímá spíš jako pohromu než požehnání. Příčinou výše zmíněného jevu údajně je, že v případě tragických událostí lidé většinou zakouší ze strany státu, komunity, charitativních organizací atd. účast, podporu a pomoc, zatímco narození dítěte takovou podporu nepřináší, ba naopak – jeho důsledkem je vyčlenění z dosavadní sociální skupiny a izolace. K tomu nášupem přičtěme ještě pokles životní úrovně v důsledku snížených příjmů a zvýšených výdajů.

Ať nás závěry tohoto průzkumu překvapují nebo ne, faktem je, že institut rodiny (minimálně v  podobě, na jakou jsme byli po celé generace zvyklí) dostává v naší době pořádně na frak. Zatímco nejrůznější pokusy sociálního inženýrství v 20. století o její eliminaci rodina jako základ státu a společnosti nakonec přežila, století současné, obávám se, už přežít nemusí. Dříve totiž rodinu ničily tu pravicové, tu levicové totalitní ideologie, které byly sice kruté, ale o jejich omezené životnosti vcelku nebylo pochyb; dnes si ovšem společnost, tedy my všichni, rodinu po malých krůčcích, zato spolehlivě, ničíme sami – ve jménu vlastního pohodlí, kariéry, zdraví, koníčků, cestování, dlouhověkosti a životního štěstíčka vůbec.

V tomto dobovém kontextu a společenské atmosféře se každý hlas pro rodinu v tradiční podobě musí nutně jevit jako projev zhruba na úrovni performance souboru písní a tanců na folklórním festivalu v Dolní Lomné. Tedy něco, co je sice fajn, ovšem do naší doby to už zkrátka nepatří. O to víc je třeba si vážit všech, kteří pro přežití rodiny přeci jen něco dělají, ať už jsou to laici nebo odborníci, jednotlivci nebo církve, neziskovky či kdokoliv jiný. Zvláštní úcta a obdiv pak patří těm, kteří jsou dokonce ochotni v lecčem omezit sami sebe a s láskou poskytnout rodinu i dětem, které o tu svou původní ne vlastní vůlí a přičiněním přišly – tedy pěstounům. Nemají to ani přes peněžní podporu ze strany státu lehké. Problémy, které se svou rolí a povinnostmi mají, jsou nezřídka nad jejich síly a možnosti. Jsem tedy rád, že kromě péče o seniory, bezdomovce, lidi závislé na návykových látkách či s nejrůznějšími hendikepy Slezská diakonie dělá něco užitečného i právě pro pěstounské rodiny. Tu podporu potřebují a opravdu si ji zaslouží.

 

Zdeněk Kašpárek, vedoucí Programu pro pěstounské rodiny Slezské diakonie