01
červen
Loading Events

Dobrovolníci – obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci

,,Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s obrovskou láskou” Matka Tereza

Dobrovolníci jsou lidé, kteří ze své vlastní, dobré vůle věnují část svého volného času, svou energii, kompetence potřebným lidem bez nároku na finanční odměnu. Nejsou to lidé s praxí, tituly, kurzy, ale lidé, kteří mají srdce na dlani a chuť pomoci těm, kteří jejich čas, pozornost a pomoc potřebují.

Dobrovolníci mluví s lidmi, vypráví, povídají si, čtou, jdou na ven na procházku, hrají si, zpívají, cvičí, učí se … jsou odborníky - odborníky na lidský kontakt. Pozornost věnují lidem (dětem, mladým, dospělým) se zdravotním postižením, ohroženým sociálním vyloučením, rodinám, seniorům apod.

Jak dobrovolníci mění svět? Zde je jeden příběh.

„Jmenuji se Lenka, je mi 26 let a dobrovolnictví se aktivně věnuji jeden rok. Vše začalo tím, že jsem začala pracovat ve Slezské diakonii a seznámila se tak s koordinátorkou dobrovolnictví paní Protivanskou. Netrvalo dlouho a naše společná řeč se stočila právě na otázku dobrovolnictví, o které jsem měla velký zájem. Vždy jsem se snažila nějakým způsobem zachraňovat cokoliv, ať už potulující se zvířata venku, starším lidem pomáhat s nákupem, nebo jen čtením v nemocnici na dětském oddělení zpříjemnit chvíle malým pacientům. Paní Protivanská mi velmi svědomitě naslouchala, rozebrala se mnou různá pro a proti a našla rodinu s šestiletým dítětem trpícím SMA (spinální svalová atrofie), která o docházení dobrovolníka do domácnosti měla aktivní zájem. Tento typ postižení byl pro mě však absolutní neznámou, ale jak ze strany paní Protivanské, tak ze strany sociální pracovnice paní Macečkové, se mi dostalo velké množství informací, které jsem si poté z mé iniciativy snažila doplnit a rozšířit o další informace z internetu.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mne zjištění o jak těžké postižení se jedná, nezaskočilo. Nedokázala jsem si představit, jak s dětmi s jakýmkoliv postižením pracovat, ale na druhou stranu jsem to pokládala za velkou výzvu, hlavně pro mne samotnou.

Před mou první návštěvou v rodině jsem absolvovala supervizi dobrovolníků, kde jsem měla možnost se ze svých obav a pocitů vyzpovídat, zjistit jak se lépe připravit na první setkání se skutečností, vypořádat se s ní a v neposlední řadě si poslechnout příběhy jiných dobrovolníků, které pro mě byly velmi inspirující, za což jsem skutečně vděčná a jsem ráda, že se pravidelných supervizí mohu účastnit.

Na první návštěvu jsem jela asi týden po supervizím setkání se sociální pracovnicí, která do rodiny dochází již nějakou dobu. Návštěva byla pro mě i pro rodinu velmi klíčová. Bylo nutné zjistit, zda si vzájemně padneme do oka a pro mne samotnou byla zásadní především tím, že jsem se potřebovala ujistit o tom, zda to vůbec zvládnu. I přesto, že jsem věděla, o jak těžké postižení se jedná, nebyla jsem plně připravená na střet s tou skutečnou realitou. Ten den jsem od nich odjížděla s velmi smíšenými pocity, s obrovskou lítostí, smutkem a byla jsem přesvědčená, že tohle nedokáži překonat. Neuměla jsem si vůbec představit jak s dítětem, které nemluví, s okolím se dorozumívá pouze očima, komunikovat apod. Následující týden jsem však nedokázala myslet na nic jiného a stále si promítala v hlavě ty okouzlující očka malého chlapce, hrdiny, uvězněného ve svém vlastním těle. S menším odstupem času, kdy smutek z nespravedlivého osudu ustoupil stranou a vrátilo se zpět racionální myšlení, mi začalo docházet, že toto je to, co dělat opravdu chci, i přesto že mi bylo jasné, že to bude velmi těžké a psychicky náročné.

A tak jsem získala svou první rodinku. Pravidelně do rodiny docházím a s chlapečkem spolu trávíme přibližně dvě hodiny týdně. Předčítám mu z jeho oblíbených knížek, učíme se pomocí obrázku základní tvary, barvy, zvířata a také čísla. Chvíli nám samozřejmě trvalo, než jsme si navzájem na sebe zvykli, ale šla jsem do toho s tím, že to bude těžké, a lhala bych, kdybych tvrdila, že to těžké nebylo. Zprvu jsem absolutně nedokázala rozpoznat, co se mi snaží ukázat nebo pomocí vydávaných zvuků sdělit. Teď jsme, ale už velcí parťáci, a protože je to správný šestiletý klučina, jako každý jiný, tak mě dokáže i svým rošťáctvím potrápit, vyloženě zkouší, co vydržím a dělá si ze mě legraci. Myslím ale, že se máme opravdu rádi, já jeho tedy určitě. V mých očích je to skutečný malý hrdina, díky němuž jsem dokázala překonat samu sebe. Tato zkušenost mi dala a dává mnoho, jsem za ní velmi vděčná a s jistotou mohu říct, že to je to, co mě skutečně naplňuje.“  Lenka S.

Já jako koordinátorka jsem ráda, že mohu zprostředkovávat nové kontakty, které dávají obyčejným lidem potenciál dělat neobyčejné věci. A zároveň donátorům, kteří naši činnost (koordinátorů a dobrovolníků Slezské diakonie) nejen finančně podporují: Ministerstvo vnitra ČR (finanční a metodická podpora), Moravskoslezský kraj (finanční podpora) a Nadační fond Hyundai a Open Society Fund Praha (inovační a finanční podpora).

Autor: Lucie Protivanská, Lenka S.

V Českém Těšíně 1. června 2015